Článek
Říkal mi, že mě miluje. Ne jednou, ale často. Přirozeně, samozřejmě, někdy skoro mimochodem. A já mu to věřila. Protože jsem neměla důvod nevěřit. Nezvyšoval hlas, nebyl hrubý, neubližoval okatě. Jen dělal jednu věc, která se zpočátku zdála bezvýznamná. Hodnotil jiné ženy. Přede mnou.
Poprvé to bylo skoro vtipné. Seděli jsme v kavárně, kolem prošla žena v přiléhavých šatech a on poznamenal, že „má fakt dobrou postavu“. Usmála jsem se. Řekla jsem si, že je to normální. Že přece nejsme slepí. Že přehnaná žárlivost je trapná a já přece nejsem ten typ.
Jenže pak se to opakovalo.
Komentáře nebyly vulgární. O to horší to bylo. Byly klidné, hodnotící, skoro analytické. Tahle by měla zhubnout. Tamhle té to ale sluší. Tahle má hezký obličej, ale kazí to vlasy. Jako by ženy kolem nás nebyly lidé, ale exponáty. A já seděla vedle něj a poslouchala.
Vždycky to dokázal podat tak, že když jsem se ohradila, vypadala jsem přecitlivě. „Jen konstatuju.“ „To snad můžu říct.“ „Ty to bereš moc osobně.“ A hlavně: „Vždyť přece víš, že miluju tebe.“
A já jsem to vědět chtěla.
Začala jsem si všímat detailů. Jak se dívá. Jak se otočí. Jak jeho pozornost uteče jinam ve chvíli, kdy se objeví někdo, kdo splňuje jeho představu atraktivity. A pak se vrátí ke mně, dá mi pusu a řekne, že jsem krásná. Jako by tím všechno vyrovnal.
Nevyrovnal.
Postupně se ve mně usadil nepříjemný pocit. Ne žárlivost, ale srovnávání. Nevědomé, tiché. Najednou jsem si všímala vlastních nedostatků. Přemýšlela jsem, jestli by o mně taky mluvil tímhle tónem, kdybych nebyla jeho partnerka. Jestli bych obstála v jeho interním hodnocení.
A to byl moment, kdy se něco změnilo.
Láska by vás neměla nutit soutěžit s okolím. Neměla by vás stavět do role někoho, kdo musí obstát v porovnání s každou ženou, která projde kolem. Ale já jsem se tam ocitla. Ne proto, že by mi to řekl přímo, ale proto, že to vytvořilo jeho chování.
Když jsem mu to zkusila vysvětlit, nechápal. Upřímně. Řekl, že přeháním. Že si to beru zbytečně k srdci. Že to přece nemá se mnou nic společného. A možná právě to bolelo nejvíc. Že to neviděl. Nebo vidět nechtěl.
Protože ano, mělo to se mnou společného všechno.
Byla jsem tam. Poslouchala jsem. Byla jsem ta, před kterou si dovolil komentovat cizí těla, cizí obličeje, cizí ženskost. A tím mi nepřímo říkal, že můžu být další na řadě. Že hodnota ženy je proměnná. Závislá na vzhledu, úhlu pohledu, momentálním dojmu.
Začala jsem mlčet. Ne proto, že bych souhlasila, ale protože jsem byla unavená z vysvětlování. Z obhajování vlastních pocitů. Z dokazování, že mi něco ubližuje, i když on to tak nemyslí.
Jednou večer, když zase pronesl poznámku o ženě v televizi, jsem se na něj podívala jinak než dřív. Ne zraněně. Unaveně. A došlo mi, že nejde o jednotlivé komentáře. Jde o respekt. O empatii. O schopnost vidět partnera a jeho hranice.
Říkal mi, že mě miluje. Možná si to opravdu myslel. Ale láska bez ohleduplnosti je jen slovo. Hezké, často používané, ale prázdné.
Když jsem odcházela, byl překvapený. Nechápal, co se stalo. Vždyť mi přece nikdy neřekl, že nejsem dost dobrá. A já si tehdy uvědomila, že někdy to nejhorší není to, co zazní nahlas. Ale to, co se opakuje mezi řádky.
Dnes už vím, že nechci být s někým, kdo mě ujišťuje slovy a zpochybňuje chováním. Nechci lásku, která mě nutí pochybovat o sobě pokaždé, když kolem projde jiná žena.
Říkal mi, že mě miluje.
Ale láska, která nerespektuje, není láska. Je to jen zvyk mluvit hezky a chovat se bezohledně.
