Článek
Tradice, které přežily jen proto, že to někdo kdysi rozhodl
Rodinné tradice jsou krásná věc. Tedy dokud se nezačnete ptát proč je vlastně děláte.
A odpověď bývá vždy stejná:
„Protože to tak dělala babička.“
Skvělé, jenže babička žila v jiné době. Neměla Wi-Fi, sušičku, ani zdravý rozum, když šlo o vánoční rituály.
Tradiční krájení jablek
Každý rok po večeři vyvrcholí večer momentem, kdy se ptáme, kdo chce krájet jablko.
Nikdo nechce.
Všichni musí.
A pak se půl rodiny tváří, že skutečně věří ve „hvězdičku“ jako předpověď šťastného roku.
Lití olova
Tradiční aktivita, která spočívá v tom, že rozpálíte kov, nalijete ho do vody a doufáte, že to nevypadá jako symbol apokalypsy.
Děti jsou nadšené.
Rodiče mají panický strach, že skončí v nemocnici.
A vzniklý tvar?
„To je… ehm… asi delfín?“
Jasně. Pokud delfíni vypadají jako zmutované brambory.
Povinné sledování pohádek
Protože bez pohádek nejsou Vánoce.
Jenomže problém je, že všichni chtějí sledovat jinou pohádku.
A tak se rodina tři hodiny hádá, nakonec se zapne ta samá pohádka jako každý rok, a polovina lidí u ní stejně usne.
Rodinné focení
Ach ano, tradiční moment, kdy se rodina na půl hodiny přestane mít ráda.
Děti nechtějí stát rovně, pes zdrhá, někdo zrovna žvýká, někdo jiný má zavřené oči…
Výsledná fotka?
Jen jeden člen rodiny vypadá relativně normálně.
A právě proto se fotka uloží jako „rodinná vzpomínka“.
Ozdobení stromku společně
Romantická představa: celá rodina se směje, zdobí stromeček a zpívá koledy.
Realita:
Jeden člověk zdobí.
Druhá polovina rodiny „radí“.
Děti hází ozdoby jako míčky a třetí osoba se vzteká, že „to nedáváte rovně“.
Výsledek je vždycky stejný:
Stromeček nakonec stejně tajně předělá máma.
Proč to vlastně děláme?
Protože tradice nám dávají pocit, že pokračujeme v něčem větším.
Že udržujeme rodinné vzpomínky.
I když jsou někdy spíš zdrojem stresu než radosti, všechny ty malé rituály nakonec tvoří vánoční atmosféru… s trochou chaosu, smíchu a občasného výkřiku.
A tak je děláme dál. Každý rok.
Ať už to dává smysl, nebo ne.
