Článek
Pískoviště bývá pro děti malý svět s vlastními pravidly. Staví se tam dorty, hrady, silnice a občas i přátelství. Ten den jsme si s dcerou sedly do koutku, kde nebylo moc rušno. Vytáhly jsme bábovičky, kyblík a lopatku a pustily se do práce. Dcera si pečlivě tvořila svůj „cukrářský pult“ a já ji zpovzdálí pozorovala.
Vedle nás si hrálo pár dalších dětí, mezi nimi i kluk asi o dva roky starší. Pobíhal kolem, občas někomu vběhl do hry, ale zatím to nikdo moc neřešil. Děti jsou přece děti. Říkala jsem si, že to nějak dopadne.
Nedopadlo.
Zničehonic přiběhl přímo k naší hromádce báboviček a jedním prudkým kopnutím je rozmetal do všech stran. Některé se rozpadly, jiné skončily úplně jinde. Dcera na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. A pak se rozbrečela. Kluk se smál. Nahlas, upřímně, bez jakéhokoliv náznaku studu.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala se ho mezi slzami. Neodpověděl. Prostě odběhl.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se po hřišti. Jeho maminka seděla kousek dál, bavila se s jinou ženou. Vzala jsem dceru za ruku a šla za ní. Ne s cílem hádky, jen jsem chtěla, aby věděla, co se stalo.
„Dobrý den, váš syn nám rozkopal bábovičky a smál se. Dcera je z toho hodně smutná,“ řekla jsem klidně.
Podívala se na mě, pak na syna, který mezitím pobíhal kolem skluzavky. „To určitě nebyl on,“ odpověděla bez zaváhání. „On by tohle nikdy neudělal.“
Na chvíli jsem si myslela, že mě přeslechla. Zopakovala jsem, že jsem to viděla, že to bylo přímo před námi. Usmála se tím zvláštním způsobem, kdy už dopředu víte, že se nikam neposunete.
„Asi si to dcera špatně vyložila,“ řekla. „Děti jsou někdy přecitlivělé.“
Přecitlivělé. To slovo mi zůstalo viset v hlavě. Moje dítě bylo najednou problémem. Ne ten, kdo kopal a smál se. Ale to, které plakalo.
Navrhla jsem, že by bylo fajn, kdyby si s ním promluvila. Nemusí ho trestat, stačí vysvětlit, že se to nedělá. Zatvářila se dotčeně.
„Nebudu ho kárat za něco, co neudělal,“ řekla. „A upřímně, na hřišti si musí děti zvyknout, že jim někdo občas zboří hrad.“
Odešla jsem. Nemělo smysl pokračovat. Vrátila jsem se k pískovišti, kde dcera sbírala rozházené formičky. Pomáhala jsem jí znovu stavět, ale radost byla pryč. Každé přiběhnutí cizího dítěte ji vyděsilo. Po chvíli řekla, že chce domů.
Cestou jsem přemýšlela, co mě vlastně bolelo nejvíc. Nebyly to rozkopané bábovičky. Ty se dají postavit znovu. Bylo to to neochvějné přesvědčení, že její dítě je dokonalé. Že připustit chybu by znamenalo selhání.
Jenže děti chyby dělají. A právě v těch chvílích se učí nejvíc. Když je někdo zastaví, pojmenuje věci pravými slovy a ukáže jim hranice. Pokud jim ale dospělí neustále kryjí záda, berou jim možnost pochopit, že jejich chování má dopad na ostatní.
Ten den jsem si uvědomila, že na hřišti se často nepotkávají jen děti, ale i dvě naprosto odlišné výchovy. Jedna, která se snaží vést k empatii. A druhá, která se bojí připustit, že andílci někdy kopou do cizích báboviček.
A i když jsem odcházela zklamaná, v jedné věci jsem měla jasno. Raději budu maminkou dítěte, které se někdy rozpláče, ale učí se respektu, než tou, která za každou cenu chrání iluzi dokonalosti. A pokud chceš, můžeme rovnou pokračovat třetím tématem.
