Článek
Jsem v second handu, vybírám si nějaké oblečení, co by se mi hodilo a co by mi sedlo. Nějaké kousky nakonec najdu. Konkrétně tři. Každý stojí 29 korun, takže v tom jsem za krásných 87 korun českých. Super kup, říkám si v duchu, a mířím k pokladně. Jdu kolem prodavačky, která aktuálně vybaluje zboží, třídí ho, dává na ramínka. Tak mám nakoupeno a jdu zaplatit, oznámila jsem jí ve stylu, že se sejdeme na pokladně. Tak kolik kousků máte, ptá se mě. Odpovím, že tři, a ona hned vyhrkne, že to mám za 87 Kč. Je vidět, že je tam denně a tyhle počty má v malíku.
Nemáte menší?
Podávám jí stovku s předpokladem, že si ji vezme, půjde ke kase, tam se sejdeme a ona mi vrátí. Když vidí mou stovku v ruce, hned se mě ptá, zda nemám nějaké drobné, že jich má dneska minimum a nějaké by se jí hodily. Kouknu se, žádný problém, odpovídám jí a začnu hrabat v peněžence a kabelce, jestli něco nenajdu. A nacházím. Padesátku a dvě dvacky. Podávám jí 90 Kč s radostí, že jsem je našla. Ona je bere, dává si je do kapsy s větou: Tak ať se vám oblečení hezky nosí a na shledanou, mějte se krásně.
Chci vrátit
Trochu mě tím zarazila, teď si říkám, jestli jsem nepřeslechla částku, kterou mi řekla, a jestli jsem jí dala opravdu 90 Kč, jak jsem měla v plánu. Ale získávám jistotu a říkám jí: Ale já vám dala 90 korun, ještě mi máte tři koruny vrátit. Cože, vy je chcete, vykulí na mě oči prodavačka. No, jasně že je chci, věci stojí 87 Kč a já vám dala 90.
To jsem ještě nezažila
Prodavačka všeho nechá a sune si to k pokladně. To jsem ještě nezažila, mumlá si pro sebe, ale tak, abych to slyšela. Vy nakoupíte skoro zadarmo a pak se budete hádat o tři koruny, nechápu, dodala mým směrem. Já tu makám za minimálku, ty tři koruny by mě potěšily, víte, pokračuje v monologu.
A mě zase potěší, když zaplatím, kolik mám. Dejte mi ty 3 koruny a na shledanou, nenechám se urážet. Dostávám je, pochopitelně ve třech korunových mincích, aby mi prodavačka dala najevo, že mi ten život prostě zkomplikovat zkusí. Děkuji a hezký den, beru peníze a loučím se. Zase někdy přijďte utrácet, křikne na mě prodavačka. Pak se dveře zavřely a jestli ještě něco mumlala, to nevím.
Dýško, proč?
Nemám problém dát dýško v restauraci, u kadeřnice, na kosmetice, u nehtařky. Však tam ti lidé pro mě něco dělají. Ale ona, tady? Normální hrabák, kde si všechno musím najít a vyhledat sama. Ona tam jen stojí, dělá si svou práci a kasíruje. Tak za co si to dýško zaslouží? Ani korunu bych jí nedala. A jestli má malý plat, to není problém můj, ale jejího šéfa.
