Článek
Cyklistika je fajn koníček. Člověk tráví čas venku, trochu se nadře, pozná okolní krajinu a udělá něco pro své zdraví. Mám pochopitelně na mysli tu rekreační, výletní cyklistiku – ne ty šílence, kteří se navléknou do upnutých dresů, vytvoří na běžné silnici jakýsi závodní peloton a blokují i obtěžují běžné řidiče. Takové potkat nechci a rozhodně se od nich distancuji. Já mám radši klidnou, pohodovou vyjížďku po cyklostezce.
Připravit se a můžeme vyrazit
Zkontrolovat kolo, namazat řetěz, obléknout se, nasadit helmu – a můžeme vyrazit. Syna posadím do sedačky, pečlivě zapnu pásy i popruhy na nohy a upevním mu helmu, aby byl po celou dobu jízdy v bezpečí. Takhle u mě začíná každá cesta: obětovat pár minut pro zajištění bezpečnosti. A teprve potom mám jistotu, že mohu konečně šlápnout do pedálů.
Dnes na dětské hřiště
Dnešní výlet nebude nijak náročný – jedeme asi pět kilometrů na dětské hřiště. Projedeme se, syn se vyblbne a potom pojedeme zase domů. Po příjezdu bylo jasné, že podobné plány mělo hodně dalších rodin. Ostatně proč ne: hřiště je u cyklostezky, nechybí tu občerstvení – ideální místo, kde si trochu odfrknout a načerpat síly.
Objednáváme si jablečný mošt a limonádu, já se posadím ke stolku a synek jde dovádět na atrakcích. Na hřišti trávíme skoro hodinu a poté zavelím k odjezdu. Až na drobné protesty není žádný problém. Vyrážíme ke kolu, kde opět následuje můj rituál: kolo je v pořádku, beru si helmu, důkladně ji nasazuji a zapínám. Teď ještě synek – pásy, popruhy na nohy, samozřejmě helma – a můžeme jet. Blížím se k brance a otevírám ji mamince, která ze hřiště vyjíždí také.
A vy jste si tu helmu nevzala proč?
Má také sedátko a v něm syna, který má na hlavě helmu. To je v pořádku. Ale proč ji nemá ona? A tak se jí zeptám, jestli si nezapomněla vzít helmu. Ne, nezapomněla – prý ji nenosí vůbec, ani žádnou nemá. Je to prý zbytečné. „Zákon mi ji nenařizuje, tak proč bych ji měla mít na hlavě.“ Synka ochránila, o toho strach má – je to přece dítě.
Ach jo. Snažím se jí vysvětlit, že když náhodou spadnou, je sice dobře, že svému synovi zachrání život, ale co ona? Když půjdou k zemi, může se do hlavy bouchnout i ona. A je tu problém. „A vy jste si tu helmu nevzala proč?“ opakuji a přesvědčuji ji, že syna sice ochránila, ale měla by myslet i na sebe.
K čemu je živé dítě, když maminka zemře?
Nikomu nic zlého nepřeji a doufám, že se téhle mamince – ani mnohým jiným, které denně potkávám – nic nestane. Je fajn, že ochrání své dítě. Ale co ony? Je skvělé, že dítě díky helmě přežije, ale k čemu to bude, když maminka zemře jen proto, že helmu neměla? Dítě sice přežije, ale bude bez maminky. A to je smutné.
Co lidem probíhá hlavou, že si helmu nevezmou? Vždyť základní model se dá pořídit za pár stovek; na krásu se při jízdě na kole opravdu nehledí. Nasadit, zapnout a sundat – to zabere maximálně pár vteřin. Tak proč matky i otcové nemyslí na budoucnost svého dítěte? Opravdu by chtěli, aby potomek přežil, ale žil bez rodičů jen proto, že dospělým helmu zákon nenařizuje? Asi ne, že?
