„Ano, je vidět, že jsi hodně přibrala,“ urazila jsem známou svou upřímností

To je pořád řečí, že lidé mají být upřímní, že mají mluvit pravdu, že nemají nic zatajovat. No jo, ale když to někdo udělá, dotyčný se urazí. A moje známá Věrka je toho typickým důkazem. Nejprve se naštvala na svého manžela a potom následně na mě. Proč? Protože jsem jí řekla, co chtěla slyšet. Měla jsem být upřímná, měla jsem mluvit pravdu, a tak jsem to udělala. A najednou jsem byla já ta špatná.

Myslím si, že když jsou dva lidé kamarádi – kamarádky –, mají si říkat úplně vše. Upřímně, na rovinu, tak, jak to je, i když to nejsou věci příjemné. Kamarádi jsou tu právě od toho, že nic netají, nejsou falešní a dokážou se vzájemně pochopit, tolerovat i respektovat. Pokud někdo lže nebo něco tají, je to snad nějaké přátelství? Ne, je to vyložená faleš.

Ano, bohužel, upřímnost s sebou nese i negativní stránku: lidem se nemusí líbit, co jim říkáte. A u Věrky jsem to poznala na vlastní kůži. Ale co tedy chtěla? Mluvila o potřebě upřímnosti, a přitom chtěla, abych lhala a utvrdila ji v její vlastní pravdě? To přece není zásada upřímného kamarádství.

A o co šlo? Chudák Věrka se mi svěřila, že jim to doma s manželem moc neklape. Vyvrcholilo to tím, že jí řekl, že ho přestává přitahovat, a to prý proto, že Věra výrazně přibrala. Ona pochopitelně tvrdí, že moc ne, že je stále stejná, ale kdo ji znal a zná, ten rozdíl vidí na první pohled. Tady musím dát za pravdu jejímu manželovi, protože je to opravdu vidět – nakynula výrazně. A co si budeme povídat: láska není jen to, že se nám líbí něčí povaha, chování nebo smysl pro humor. Je běžné, že chceme, aby nás ten dotyčný přitahoval i fyzicky.

A tak si Věra stěžovala, trochu plakala a já poslouchala. A potom to padlo – ta otázka, která prostě musela přijít: „Tobě se také zdá, že jsem výrazně tlustší?“ zeptala se mě. No a co mi zbývalo, než říct pravdu. „Ano, je vidět, že jsi hodně přibrala,“ odpověděla jsem – a urazila známou svou upřímností. Jakmile jsem to dořekla, byl doslova oheň na střeše. Rozbrečela se a začala mě osočovat z toho, že nejsem žádná její kamarádka a že jsem se dokonce spřáhla s jejím manželem. Ach jo, typická hysterka, pomyslela jsem si.

No, tak já nevím. Buď chceš upřímnost, nebo lež. Ale vždyť musíš vědět, že je to lež. Já vím, že kdykoliv jsem přibrala, bylo to vidět nejen v zrcadle, ale hlavně na oblečení, které jsem nosila. Byl problém dostat se do užších kalhot, byl problém je zapnout, trička jsem měla napasovaná, bundu jsem sotva zapnula.

To si, Věrko, myslíš, že se ti všechny věci srazily a zrcadlo, co máš doma, má efekty jako v zrcadlovém bludišti? Ne, tvůj muž má pravdu, já mám pravdu taky – jenom ty si to stále nechceš připustit. Tak tě třeba v tom kynutí utvrdí lékař, až půjdeš na pravidelnou prohlídku. Její součástí je i váha a tu minulou bude mít zaznamenanou. Tak snad uvěříš aspoň jemu.