Článek
Slušnost, ohleduplnost. Dvě slova, která by snad neměla být cizí absolutně nikomu. No ale někdy to vypadá, že cizí jsou mnoha lidem. A já nikdy nepochopím, proč to tak je. Co je tak špatného na tom chovat se k někomu slušně, normálně, pokud vám nic neudělal? A tím myslím i to, jak si někdo může vůbec dovolit strčit do ženy, která stojí u silnice s dítětem.
Čekáme, až budeme moci přejít
Silnice, přechod pro chodce, semafor. Na kraji silnice stojí několik lidí, kteří – stejně jako já se synem – čekají na to, až se rozsvítí zelený panáček a my budeme moci bez problémů přejít. Vidím, že auta se už pomalu zastavují, což znamená, že brzy červený panáček zhasne a rozsvítí se zelený. A my, stejně jako ostatní lidé, budeme moci jít.
Někteří nedočkavci už vědí, co nastane za pár vteřin, a tak vstupují do silnice ještě na červené znamení pro chodce. Ach jo, říkám si, nač ten spěch? Jsou pro vás ty vteřiny, které ušetříte, tak důležité? Potom se konečně rozsvítí zelená a můžeme jít na to. Jen ne jako to stádo ostatních, kteří se bezhlavě skoro rozběhnou do vozovky, aniž by se přesvědčili, že opravdu mohou.
Bacha, nezdržuj, my chceme projít
My se synem se do silnice nevrháme jako stádo. I když máme zelenou, stále ho učím, že by se měl před vstupem do vozovky rozhlédnout – zkontrolovat, že nikde nejede žádné auto a že skutečně může jít. Zatímco dospělý to zvládne za chůze a během vteřiny, u dítěte je to přece jenom o něco složitější. Syn se zastaví, podívá se doleva, potom doprava, následně znovu doleva. A když nic nejede, teprve vstoupí do vozovky.
Právě když se na okraji chodníku zastavil, aby se i přes zelenou na semaforu rozhlédl a všechno zkontroloval, ocitl se za námi spěchající pán. Byli dva a jeden z nich si servítky opravdu nebral. „Bacha, nezdržuj, my chceme projít,“ vyštěkl a nevybíravě nás odstrčil do silnice. Vrazil do mě tak silně, že jsem udělala dva kroky do vozovky, než jsem se zastavila, a syna, kterého jsem držela za ruku, jsem nechtěně stáhla s sebou. Okamžitě jsem na něj začala křičet, co si to dovoluje.
Jeho činu si všimlo několik lidí a jeden muž si ho hned na druhé straně silnice „vzal do parády“ – se zaťatou pěstí mu vysvětloval, že tohle se opravdu nedělá. Zahřálo mě u srdce, že sice existují hulváti, ale jsou tu i slušní chlapi, gentlemani, kteří nevymřeli.
Je to jen barva
Svítí sice zelený panáček pro chodce a automobilům červená, ale pořád je to jen barva. Vstoupit bezmyšlenkovitě do vozovky není dobrý nápad ani na světelné křižovatce. Je normální se rozhlédnout, zkontrolovat situaci, ujistit se. Vždycky se může objevit nějaký řidič – exot, který si myslí, že to stihne na oranžovou, nebo který prostě projede na červenou, vědomě či nevědomě.
Takže se omlouvám všem spěchálkům, že mému dítěti to holt trvá pár vteřinek. Vy si tam klidně skákejte bezmyšlenkovitě už na červenou, klidně si přechody přebíhejte, ale my budeme chodit v klidu a bezpečně. My máme své životy rádi. A to se nezmění.
