Článek
Když dovolenou, tak jedině all inclusive. Člověk nemusí řešit, co k jídlu nebo pití, všeho je dostatek a zcela zdarma – tedy zaplacené v ceně zájezdu. Když ale někdy vidím, jak se tam jiní Češi chovají, opravdu přemýšlím, jestli není lepší se tomuto raději vyhnout. Je to ostuda.
Dá se přece jíst normálně
To, že má někdo zaplaceno all inclusive, přece neznamená, že se musí ládovat jako smyslů zbavený. Neznamená to přece, že musí jíst páté přes deváté, že se musí naládovat, co se do něj vejde, ani to přece neznamená, že si musí nacpat na talíř od každého trochu. I při all inclusive se rozhodně dá jíst normálně, lidsky, slušně.
Je mi úplně jedno, kolik toho kdo sní. Někdo málo, jiný hodně. Ale lze jíst jako člověk, ne jako buran nebo zvíře. Nikdo nikomu nezakazuje, aby si dal několik chodů, stejně jako nikdo nikomu neurčuje velikost porcí. Ale očividně mnozí lidé vychování a slušnost zapomněli v České republice, pokud je tam někdy vůbec měli.
Z talíře mu to padalo
Pokaždé, když vidím někoho, kdo si na talíř nacpe úplně všechno dohromady, a ještě v množství, že mu to po jídelně padá, když si to nese ke stolu, nenechá mě to chladnou. Kdykoli kolem takového člověka jdu, dám jasně najevo své znechucení. Podívám se na něj, zakroutím hlavou, aby jasně věděl, že tohle se mi nezdá normální. A tak jsem to udělala i tehdy, když kolem mě šel ten obtloustlý chlapík v tílku, kterému jídlo několikrát z talíře spadlo na zem. A nechal ho tam, bylo mu to jedno. Nasadila jsem znechucený výraz, zakroutila hlavou a podívala se na něj. A on mi odpověděl: „Co je, jako?“
V tu chvíli jsem zjistila, že je to Čech. No, jak jinak také – kdo jiný by mohl tohle dělat. Tak jsem nezůstala jenom u kroucení hlavou, ale rovnou mu to řekla. „Děláte, pane, ostudu nejen sám sobě, ale i všem Čechům, kteří jsou tady na dovolené. Co si o nás všichni ostatní asi tak pomyslí? To se nemůžete najíst slušně a kulturně, jako člověk?“ pokračovala jsem.
K ničemu
A k čemu to bylo? K ničemu. Kdykoli jsem ho kterýkoli další den potkala, bylo to stejné. Bylo jedno, zda je to snídaně, oběd nebo večeře. Ten chlápek si prostě vždycky naložil plný talíř tak, že mu to z něj padalo. Nakládal si takové kombinace, že mu snad muselo být několik hodin zle. A já jen nechápala, že někomu nevadí dělat ostudu nejen sám sobě, ale i celému národu. No, holt každý jsme nějaký.
