Článek
Dítě není povinné, lidé by měli zakládat rodiny až ve chvíli, kdy si jsou jisti, že se odkážou adekvátně postarat jak o sebe, tak o to malé. S těmito úvahami souvisí i fakt, že by budoucí rodiče měli myslet na to, že rodičovský příspěvek od státu dneska není žádný zázrak.
I když došlo k jeho zvýšení z 300 na 350 tisíc korun, není to nic, s čím by si budoucí matky mohly vyskakovat. Výši daného příspěvku si lze rozložit až na čtyři roky. Od toho se následně odvíjí částka, kterou matka měsíčně dostane a kterou může přispívat do rodinného rozpočtu.
Chci si přivydělat
Dříve nebo později každá matka zjistí, že vyjít jen s těmito penězi se nedá. Při péči o dítě ale nemá moc možností, jak si přilepšit. Znám to, měla jsem to stejně. Teprve s nástupem dítěte do školky lze začít uvažovat o tom, vydělat si nějakou tu kačku navíc. A tak se také stalo.
Celodenní úvazek v tuto chvíli ještě nepřichází v úvahu. Najít práci na několik hodin denně sice není jednoduché, ale dá se to. Mně se poštěstilo. Mám možnost brigády na 5 hodin denně, od 8:30 do 13:30. Pracuji v místní restauraci, v kuchyni. Ráno pomáhám s přípravou jídel, poté s jejich výdejem. Taková pracovní doba vyhovuje nejenom mně, ale i mému zaměstnavateli. Pomůžu mu ve chvíli největších náporů a poté mohu jít domů. Win – win situace pro obě strany.
Jasně, že na dohodu
Jsem na rodičovské dovolené, z pohledu státu je tedy jakýkoliv přivýdělek vždy brán jako vedlejší. Stát za mě platí sociální i zdravotní pojištění. Z pohledu daňové zátěže je ideální dohoda o provedení práce. Je to výhodné jak pro mě, tak i pro zaměstnavatele. Opět win-win situace pro oba. Daňově výhodné, formálně jednoduché. Není důvod přemýšlet o něčem jiném.
Ale ten limit
Jenomže je tu problém. Hodinový limit, který je u DPP pouze 300 hodin ročně pro jednoho zaměstnavatele. Stačí jednoduché počty aby každému došlo, jak hloupě nastavený systém to je. Mých 5 odpracovaných hodin denně vychází na šedesát odpracovaných dní. A šmytec. To jsou v přepočtu pouze tři měsíce. Poté mám smůlu, dohoda končí.
Klacky pod nohy
Nemohu se zbavit dojmu, že stát tímhle způsobem hází nám, maminkám, klacky pod nohy. Nemáme moc možností, jak nad tímhle systémem zvítězit. Můžeme po třech měsících střídat zaměstnavatele, aby to bylo zákonně v pořádku. Nebo se můžeme uchýlit do segmentu šedé ekonomiky. Dohodu v rámci restaurace budeme po třech měsících vždy sepisovat s někým jiným, třeba i s fyzickými osobami v kolektivu. Nebo půjdeme na úplnou hranici nelegálnosti a dohoda bude sepsaná formálně a práce bude probíhat načerno. Stejně tak se mohu vrhnout do vod Švarc systému a nechat se zaměstnat na živnost.
Řekněme, že chci být fér a dodržovat zákon. Během roku tak vystřídám čtyři zaměstnavatele, u každého odpracuji limitních 300 hodin. Tedy 1 200 hodin za celý rok. A teď se ptám, v čem proboha je to jiné, když bych odpracovala těch 1 200 hodin u jednoho? Ano, chápu, je tu růžové prohlášení, stát nebude za současné situace tolik tratit kvůli slevě na dani. Dobrá, ale ať mi ty daně klidně nechá. Pořád je mi milejší zaplatit 15 procent než řešit současnou nesmyslnou byrokracii.
