Článek
Mně naštěstí nikdo nic takového říkat nemusí; ke svým dětem se chovám tak, jak by se mělo. Vím však, že jsou rodiče, kteří mají své ratolesti „na háku“. Na první pohled je vidět, že se jim do jakékoli výchovy či volnočasových aktivit příliš nechce. A potom je to na těch dětech znát – z hlediska vývoje, schopností a dovedností bývají pomalejší než ty, jimž se rodiče aktivně věnují.
Vědí to i učitelky v MŠ
Jsou to nejpovolanější osoby, které mohou rodičům předat zprávu o tom, jak na tom jejich potomek je. A hlavně jim mohou dát zpětnou vazbu a říct, co by měl konkrétní rodič se svým dítětem zlepšit. Když dítě oproti svým vrstevníkům něco nezvládá nebo neumí, nejde o to, že všechny ostatní děti jsou o pár kroků napřed – jde o to, že toto dítě je pozadu.
Je přitom jedno, zda se jedná o oblékání, nazouvání bot, zapínání bundy, držení lžíce, příborů nebo pastelky. Dítě je potřeba stále něco učit, podporovat ho a směřovat k dalším dovednostem. Jen tak bude mít dobrý základ pro život. Ostatně, jak napsal Robert Fulghum: „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.“
Byla jsem svědkem podobné „promluvy do duše“
Nenazvala bych to štěstím, ale ještě nikdy jsem nemusela poslouchat, co moje dítě neumí nebo co bychom měli zlepšit. Není to náhoda, že jsem to neslyšela, ani že můj potomek umí všechno, co má. Je to prostě tím, že se mu pravidelně a neustále věnujeme. Učíme ho, podporujeme a tlačíme ho kupředu – úměrně jeho věku.
Viděla jsem ale, jak paní učitelka jiné mamince vysvětluje, co musí doma zlepšit a na co se zaměřit. Ve školce totiž nebývá mnoho prostoru pro soukromou konverzaci – učitelky musí stále po očku sledovat děti a zároveň mluvit s rodiči. Je jasné, že se vše odehrává u třídy mezi dveřmi. A nachomýtnout se k tomu není nic neobvyklého; každý musí počítat s tím, že když se mu něco říká, mohou to slyšet i ostatní.
Chovejte se k nim stejně jako já!
Ta rada, kterou druhá maminka dostala, byla dokonalá. Jednoduchá, ale naprosto pravdivá. Učitelka pak svou myšlenku rozvedla a já jen uznale kývala hlavou – všechno, co řekla, byla pravda. I ona by dokázala dětem zapnout televizi, vzít si telefon a sednout si na gauč do třídy, kde by v klidu přečkala celé dopoledne i odpoledne. Ale nikdy to neudělala a ani neudělá.
Dětem se věnuje od rána, kdy přijde do práce, až do odpoledne, než odejde. Ano, je za to placená, takže se to od ní očekává. Pro méně aktivní rodiče však představuje skvělý vzor a doslova uhodila hřebík na hlavičku: když se ona dokáže věnovat celé třídě dětí, jistě se každý rodič zvládne věnovat svému jednomu, maximálně dvěma potomkům.
Jasně, že posadit dítě k televizi, mobilu nebo tabletu je to nejjednodušší. Takové rodičovství zvládne každý. Ale zkusit si aktivní styl výchovy, stejně jako to dělají učitelky v MŠ, vyžaduje čas, píli, energii a také určité odříkání. Tak to prostě je.
Děti nejsou povinné
Nechápu laxní přístup některých rodičů k výchově. Pokud se rozhodli, že budou mít děti, měli by k tomu přistupovat se vší odpovědností, péčí a láskou. Děti přece nejsou povinné; kdo je nechce, ten je mít nemusí. Antikoncepce přece není sprosté slovo. Kdo se ovšem pro děti rozhodne, měl by se jim skutečně věnovat. Co z těch dětí jinak vyroste, když budou celé dětství jen na tabletu a mobilu – tak jako jejich maminka?
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1echno,_co_opravdu_pot%C5%99ebuju_zn%C3%A1t,_jsem_se_nau%C4%8Dil_v_mate%C5%99sk%C3%A9_%C5%A1kolce
