Článek
Chtěla jsem svatbu bez dětí. A podle reakcí některých lidí jsem málem získala pocit, že jsem vyhlásila válku rodičům. Stačilo oznámit jedinou podmínku — že na naši svatbu zveme jen dospělé — a najednou se ukázalo, kdo je schopný respektovat cizí přání a kdo bere všechno automaticky jako útok na svůj životní styl. Někteří pozvání odmítli. Jiní se urazili tak teatrálně, až mě to vlastně přestalo překvapovat. Sama děti nemám, nic proti nim nemám, ale jednu věc říkám naprosto otevřeně: svatba je den nevěsty a ženicha, ne rodinný koutek se servisem pro malé děti.
Nechtěla jsem svatbu, která se bude točit kolem capartů
Upřímně, vůbec jsem netoužila po tom, aby se organizace našeho dne zvrhla v logistickou operaci typu kdo zabaví děti, kdo je pohlídá, kde bude dětský koutek, kolik hraček objednat a jestli by nebylo hezké sehnat ještě animátorku. Ne, děkuji.
Svatbu jsem si představovala jako oslavu pro dospělé lidi. Pro ty, kteří si chtějí dát dobré jídlo, víno, normálně si popovídat, zasmát se, zatančit si a nemusí u toho každých deset minut odbíhat, protože někdo kňourá, nudí se nebo zrovna rozlil džus na ubrus. Opravdu nevidím jediný rozumný důvod, proč bych měla svůj vlastní svatební den přizpůsobovat dětem, které z toho stejně ve většině případů nic nemají.
Přiznejme si to bez přikrášlování — malé děti se na svatbě většinou nebaví. Jen tam překážejí, jsou unavené, protivné, přetažené a nakonec se celý večer stejně točí kolem nich. Přesně tomu jsem se chtěla vyhnout.
Rodiče chtějí respekt, ale cizí hranice respektovat neumějí
Se svými přáteli, kteří mají děti, trávím času dost. Takže moc dobře vidím, jak vypadá realita. Z oběda je manévrování s dětským menu a rozlitým pitím. Z výletu je přesun od jednoho záchvatu nudy k druhému. Z kávy je neustálé okřikování, hlídání a vstávání od stolu. A z každé akce se dřív nebo později stane program podřízený dítěti.
A právě proto mě fascinuje, jak dotčeně někteří rodiče reagovali na možnost, že by jednou za čas mohli vyrazit bez potomků. Člověk by čekal, že budou rádi za večer, kdy nemusí nikoho hlídat, krmit, uspávat ani usměrňovat. Ale ne. Místo toho přišla vlna pohoršení, jako bych si dovolila něco neodpustitelného.
V jednu chvíli jsem to už nevydržela a řekla to naplno: to vás opravdu ani trochu neláká mít jeden jediný den sami pro sebe? Bez věčného dozoru, bez přerušování, bez dítěte přilepeného na noze? Protože jestli ne, tak pak už chápu, proč některým lidem připadá normální tahat děti úplně všude bez ohledu na okolnosti.
Hosté se rozdělili. A někteří ukázali pravou tvář
Reakce byly v zásadě dvojí. Jedna skupina, včetně lidí, kteří sami děti mají, náš požadavek pochopila okamžitě. Někteří byli dokonce nadšení, protože to pro ně znamenalo vzácnou šanci obléknout se, jít mezi dospělé a na chvíli zase fungovat jako pár nebo jako samostatní lidé, ne jen jako nepřetržitá rodičovská služba.
A pak tu byla ta druhá skupina. Uražení, dotčení, pohoršení. Lidé, kteří se tvářili, že pokud jejich dítě není zváno, je to osobní útok na celou jejich rodinu. Někteří odmítli přijít. Jiní se stáhli úplně a přestali komunikovat. A víte co? Čím víc o tom přemýšlím, tím míň mě to mrzí.
Protože jestli někdo nedokáže respektovat, že si dva lidé chtějí uspořádat svůj den podle sebe, pak na té svatbě vlastně ani být nemusel.
Náš den není povinná služba pro rodiče s dětmi
Pořád si stojím za tím, že svatba nemusí být pro každého. Nemusí splnit očekávání všech tet, sestřenic, rodičů ani kamarádů s dětmi. Není to veřejná akce, kde má každý automatický nárok na komfort podle svého vkusu. Je to náš den. Náš večer. Naše pravidla.
Já nechci poslouchat dětský křik při obřadu. Nechci, aby se během večera řešilo, kdo kde usne v kočárku, kdo nechce jíst a kdo zrovna dostal záchvat. Chci dospělou oslavu, ne hluk, chaos a nucené úsměvy nad tím, jak je to všechno „roztomilé“.
Kdo to chápe, je vítán. Kdo se kvůli tomu urazí, ať klidně zůstane doma. Upřímně řečeno, radši menší svatba podle našich představ než přehlídka ukřivděných rodičů a znuděných dětí.
