Článek
Své kamarádce Martě jsem vždycky tak trochu záviděla. Byla hezčí, byla chytřejší, určitě i vtipnější a zajímavější. A nyní, když jsme dospělé, jí závidím stále. Má partnera, který podniká, je poměrně úspěšný, a to se jasně podepisuje na jejich životním stylu. Mají krásné bydlení, krásné auto, nic jim nechybí.
Ty se máš
A tak kdykoli se s Martou vidím, všechno jí pochválím, protože jí prostě závidím. Ona se jen usmívá a vypadá, že je ráda za komplimenty. Prostě se dobře zamilovala, dobře se vdala. Alespoň tohle jsem si o ní myslela do poslední chvíle. Ale naposledy, co jsme se viděly, jí víno trochu rozvázalo jazyk. A já zjistila, že je to přece jenom trochu jinak. Že Marta šla tomu štěstíčku přece jenom trochu víc naproti. A asi ne tak, jak sama chtěla.
Obětovala jsem se
Při jednom z našich rozhovorů jsem jí zase začala trochu závidět, jak má skvělý život, jak je spokojená. Ale ona moc spokojeně nevypadala a začala mi vyprávět, že je to přece jenom trochu jinak, než si myslím. Doslova řekla, že se obětovala. Že se svým partnerem není úplně šťastná. Ne že by byla nešťastná, ale teď zalitovala, že si nenašla někoho jiného.
Luboš, její manžel, totiž nikdy nebyl tak úplně její typ. Jak vzhledově, tak názorově, ale i chováním. Když mi tohle řekla, úplně jsem zkoprněla. Pravda, není to žádný fešák, ale láska přece není o kráse, argumentovala jsem. No a v tu chvíli mi Marta řekla, že se nechala zlákat jeho úspěchem, penězi a tím, že bude žít bezstarostný a spokojený život.
A v tom, že musí něco obětovat. Názory svého manžela, které někdy nejenom nedávají smysl, ale jsou i hloupé. Musí se obětovat i v tom, že nikdy nebudou mít děti, protože on je prostě nechce. Chce radši své peníze a spokojený život. A když tohle dořekla, viděla jsem, jak má slzy v očích.
Udělej, co myslíš
Co v takovém případě vlastně poradit? No, přiznám se, že vůbec nevím. Může žít stále bezstarostný život plný obětí a sebezapření, nebo si může najít někoho dokonalého, ale možná spolu budou žít v nějakém malém, rozpadlém pronajatém bytě. Tohle si musí Marta rozhodnout sama.
Kdo se ale v tu chvíli o něčem rozhodl, byla jsem já. Zjistila jsem, že není co závidět. Že za tím pozlátkem, co vidím, se nakonec skrývá něco úplně jiného. Něco, co nechci a ani bych nechtěla. A vím dobře, že být v roli Marty, už na samotném začátku bych se rozhodla jinak.
Zcela určitě bych totiž nebyla s nikým jenom kvůli penězům. Tohle není můj styl a neudělala bych to. Ona očividně měla morálku trochu posunutou a teď mluví o oběti. Ale kdo za to může? Od začátku jen a pouze ona, nikdo jiný.
