Článek
Chodím po obchodě, dávám věci do košíku a blížím se k pokladně. Pokladny tu mají čtyři, ale otevřené jsou jen dvě. A nevypadá to, že by se brzy měly otevřít i ty zbývající. Řadím se tedy na konec fronty a vzápětí za mnou přichází žena, která v ruce drží jen sáček s několika rohlíky a balení salámu. Když vidím, jak malý nákup má, rozhodnu se být galantní.
„Máte jenom dvě věci, běžte přede mě.“
Podívám se na ni, usměju se a řeknu jí, že může klidně jít přede mě. Má jen dvě věci, takže není důvod, aby čekala, než pokladní namarkuje celý můj košík. Usměje se a s díky mou nabídku přijímá. Předbíhá mě tedy ve frontě a postupně se blížíme k pokladnímu pásu. Tam si položí svůj sáček s rohlíky a balený salám.
Ještě tohle, ještě tamto
Najednou vidím, jak očima bloudí po regálu nad pokladním pásem. A hned ke svému „dvoupoložkovému“ nákupu přihazuje dvě lízátka, zhruba čtyři sušenky a jedno balení žvýkaček. Ze dvou položek je najednou deset. No jo, říkám si v duchu, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Ne, tím to neskončilo. Po namarkování všeho zboží oslovuje pokladní s požadavkem na cigarety. A hned tři krabičky nějakých „červených“, které zrovna u této pokladny nejsou. Pokladní proto volá na svou kolegyni u vedlejší kasy, která je má. A tak všichni čekáme, než jí je podá a „přehodí“ je přes uličku zpět k naší pokladně.
To je nějaké divné…
Konečně se zdá, že je nákup u konce, takže následuje placení. Prý kartou — v duchu zajásám, protože stačí pípnout a je hotovo. Jenže to jsem se přepočítala. První přiložení k terminálu a je tu zamítnutá transakce.
Paní se nenechá vyvést z míry, uklidí kartu do peněženky a vytáhne druhou. Pokladní něco vyťuká na pokladně, paní znovu přiloží kartu… a zase nic.
Slyším, jak něco mumlá o tom, že by na účtu peníze mít měla, a zkouší to potřetí. Já i všichni lidé za mnou ve frontě, včetně pokladní, už tušíme, jak to dopadne — samozřejmě opět zamítnuto.
Následuje tedy požadavek na placení v hotovosti. A já, i když nejsem žádný neznaboh, se modlím, aby měla dost peněz a nemusela nákup stornovat. Naštěstí vytahuje tisícikorunu a já vím, že tím je to konečně vyřešené.
Ne, už nikdy
Po tomhle zážitku jsem se zařekla, že s dobrými skutky ve frontách u pokladen končím. Ani kdyby za mnou stála maminka s brečícím dítětem, které v ruce svírá jen rohlík a má přesnou částku na zaplacení, nepustím ji.
Neříkám, že jsem nějaká netrpělivá spěchačka, ale postávání ve frontě mi jako smysluplné trávení volného času opravdu nepřipadá. Ostatně i proto, když je to v obchodě možné, zamířím k samoobslužné kase, kde bývá skoro vždycky volno.
