„Co na ten kočár saháte?!“ vpálila mi matka, která ho nechala před obchodem

Byly doby, kdy nechat kočárek venku před obchodem bylo úplně normální. Nikdo to neřešil, každému to přišlo standardní. To se ale změnilo. Důvodem byl únos malého miminka. Vše nakonec dopadlo dobře, ale mnoho maminek a rodin si uvědomilo, jaké nebezpečí vlastně může na jejich děti číhat.

Doba se změnila i v tom, že dnes je mnoho míst a obchodů bezbariérových. Kam se dostane vozíčkář, tam se bez problémů dostane i maminka se svým dítětem v kočárku – a to je dobře. Nikdo na ni nekouká divně, nikdo jí nedává najevo, že blokuje například nákupní uličku.

Malé obchody mizí; základem měst jsou supermarkety, obchodní domy a několikapatrová nákupní centra, kde je vše pod jednou střechou. Dostat se tam s kočárkem a „vymést“ všechny obchody není žádný problém. Přesto se ale stále najde pár menších obchůdků či provozoven, kam se s kočárkem dostat nedá.

Jsem matka, takže to znám; vím, jaké to je, když někam potřebujete jít, ale s kočárkem to nejde. Necháte to být a pošlete tam manžela? Vyndáte spící dítě a vezmete ho do náruče s sebou? Risknete to a necháte kočárek před obchodem? Nebo se tam vrátíte, až bude dítě hlídat někdo z rodiny?

To jsou všechny možnosti, které existují. A vy si jako rodič s kočárkem musíte prostě jednu vybrat. A jakou jsem vybrala já? Vždycky tu, že jsem kočár nechala venku, jako vichřice vlétla do obchodu, vzala, co jsem potřebovala, a honem spěchala ven.

Takže žádnou nezodpovědnost v tom, když jiná matka nechá kočár venku, nevidím. Znám to a chápu, že někdy je to nezbytné. A tak jsem nebyla nijak vyjevená ani znechucená, když jsem před obchodem viděla kočárek, ze kterého se ozýval dětský pláč. Ano, to se stává – jen zaklapnou dveře, dítě se probudí a začne brečet. Zastavila jsem u kočárku, nakoukla dovnitř, zda je tam vše v pořádku, chytla rukojeť a začala jemně houpat.

Vše v domnění, že dělám dobrý skutek. Jenže se rozrazily dveře a v nich se objevila nasupená dáma, která na mě okamžitě spustila: „Co na ten kočárek saháte?!“ Jak se po něm sápala, pochopila jsem, že jde o maminku daného dítěte a že kočárek je její.

„Vaše děťátko plakalo, chtěla jsem ho jen pohoupat a uklidnit, když jste byla uvnitř,“ snažila jsem se vysvětlit, proč držím cizí kočár. „Nemusíte se bát, šlo mi jen o dobrý skutek – pomoci vám a zklidnit děťátko. Tak na shledanou.“

Její odpověď? Žádná. Popadla kočár a svižným tempem se vydala pryč. Nu, i takhle může vypadat péče o dítě. Jestli se o něj bála, nemá ho nechávat samotné venku. A když už ho nechá, mohla by být ráda, že ho někdo pohoupe. Je to přece naprosto elementární lidská slušnost někomu pomoci. Nebo ne?

Každopádně vím jedno: až se mi to stane příště, zase to dítě pohoupu.

Zdroj: https://medium.seznam.cz/clanek/filip-kral-kocarek-pred-obchodem-unos-tadeaska-ktery-navzdy-zmenil-zvyky-ceskych-maminek-142521