Článek
Stojím ve frontě u kasy. Čekám, až lidé přede mnou vyloží svůj nákup a postoupí kousek dopředu, abych mohla i já vložit na pás svůj menší nákup z košíku. Fronta se kupředu sune jen velmi neochotně a pomalu. Ale co, nikam nespěchám, tak si chvíli počkám. Očividně ale tento názor nesdílí postarší pán stojící za mnou.
A přišel náraz
Nevím, jestli si myslel, že tím všechno nějak urychlí, nebo mě chtěl popostrčit k muži přede mnou, případně to byla nehoda. Ale najednou jsem ucítila drobný náraz – najel do mě nákupním košíkem. Otočila jsem se, ale muž zrovna zíral jinam, dělal, jako by o mně nevěděl. Záměrně? Jsem přesvědčená, že ano. Dokážu pochopit, když do mě někdo omylem, nepozorností, trochu najede. Ale dělat, že se ho to netýká? To je teda „chlapské“ chování, opravdu že jo.
Ctěte nějakou osobní zónu
A nárazem nákupního košíku to bohužel nekončilo. Narovnala jsem své zboží na pás a postupovala kupředu tak, abych si před nakupujícím přede mnou udržovala nějaký odstup. Nemám ráda, když se na mě někdo lepí, když mi vyloženě skáče na záda a funí mi za krk. Podobnou filozofii ale zjevně nevyznává postarší muž za mnou.
Začal se dost nevybíravě drát k pokladnímu pásu, aby tam vyskládal svůj nákup. Zase jsem dostala vozíkem do zad, to už jsem se neotáčela. Potom mi vrazil do ruky, potom znovu. Tohle už jsem nevydržela, prudce se otočila a vyjela na něj: „Ctěte nějakou osobní zónu,“ řekla jsem s notnou dávkou agresivity.
Začal něco koktat o tom, že jen vyndává zboží na pás. Než to dořekl, znovu mi vrazil do ruky, jak se k pásu dral. „Děláte to schválně?“ vykřikla jsem na něj. Bylo mu to úplně fuk – pořád cpal své zboží na pult, pořád mi doslova dýchal za krk, žádná slova omluvy. Tohle byl hulvát non plus ultra.
Lidé jen koukali
A lidé okolo? Ti jen koukali, nikdo neřekl nic ani jemu, ani mně. Patrně to brali jako zábavu, zpestření jejich stání v nekonečných frontách u kasy. Ještě že to někdo nezačal natáčet na sociální sítě; to je v dnešní době také mnohem častější než to, aby se někdo zastal ženy, kterou muž očividně obtěžuje, když mu dá najevo, že jí jeho kontakt není nijak příjemný.
Kam spěcháte?
Kam vlastně ten chlápek spěchal? Bylo úplně jedno, jestli to na ten pás vyrovná o několik desítek vteřin později. Stejně se na řadu nedostane dřív, než si já zaplatím a sbalím svůj nákup. Tak proč chvíli nepočkat? Proč prostě nenechat jinému člověku ve frontě komfort, prostor, jeho osobní zónu?
Ne, nevyžaduji dvoumetrové rozestupy jako v době koronavirové pandemie, ale vyžaduji, aby mi každý, s kým se setkám, nechal osobní prostor a nezasahoval do mé osobní zóny. Zvlášť když se jedná o úplně cizího člověka.
