Článek
Každý člověk, včetně malých dětí, ví, že je základem slušného vychování pustit sednout starší osobu, maminku s dítětem, těhotnou ženu nebo člověka o holi či berlích – zkrátka kohokoli, na kom vidíme, že by stání v městské hromadné dopravě nemusel zvládnout. Ale opravdu bychom měli pustit někoho, kdo si podle mě doslova jen vymýšlí? Někdo to možná udělá, já ne.
Cestuji poloprázdným autobusem
Někdy přemýšlím, jak důslední jsou plánovači linek MHD. Proč můj spoj jezdí ve stejném desetiminutovém intervalu celý den? Ráno, když lidé jedou do práce a mládež do školy, bývá narvaný. Totéž odpoledne, kdy škola i pracovní doba končí. Přitom během dopoledne ten autobus jezdí poloprázdný. Nenapadlo nikoho poslat víc spojů ráno a odpoledne a naopak dopoledne interval prodloužit? Asi ne.
A tak si jedu poloprázdným autobusem, dívám se z okénka a přemýšlím o všem možném. Najednou vidím, že nastupuje starší cestující, má hůl a sune se mým směrem. Nevzrušuje mě to – v autobuse je spousta prázdných sedaček. Několik jich už minula a stále si to míří ke mně. No, asi má někde nějaké oblíbené místo, říkám si v duchu, aniž bych tušila, jak velkou mám pravdu.
Nepustím vás sednout, volno máte hned vedle
Paní, očividně špatně chodící, se skutečně došmajdala až ke mně. Cestou minula přesně pět volných sedadel a další prázdné bylo hned naproti přes uličku. Postavila se vedle mě a spustila, že snad uvolním starší osobě místo, že ji pustím sednout. Se znuděným, apatickým výrazem jsem na ni pohlédla a suše pronesla: „Nepustím vás sednout, volno máte hned vedle.“
Otočila jsem hlavu a dívala se z okénka s tím, že pro mě je problém vyřešený a celá situace se mě už netýká. A taky netýkala – babča si sedla naproti na volné místo a řidič se konečně mohl rozjet, bez obav, že by tahle dáma vlivem zrychlení neudržela rovnováhu.
Bylo to moje místo
Ne, nebylo to sedadlo hned u dveří, kde by to nemohoucí senior měl nejblíže. Od dveří bylo, řekla bych, dost vzdálené a navíc bylo třeba vyšlápnout dva schody, aby se paní dostala na plošinu, kde sedím já. Ani to ji neodradilo. Pro jistotu jsem zkontrolovala informační nálepky – mé sedadlo nebylo označeno jako přednostní.
Tohle byla podle mě jen snaha vyvolat problém, jinak si to neumím vysvětlit. Pochopila bych, kdybych seděla hned u dveří, kde by to měla nejrychlejší, nejjednodušší a nejpohodlnější. Právě ta místa však byla volná a ona se rozhodla vyhodit mě. Smůla: zvedla jsem se až ve chvíli, kdy jsem vystupovala. A víte, co jsem skrz okénko viděla? Ano, opravdu se přesunula na moje místo. A dodnes nechápu, co na něm bylo tak výjimečného.
