„Dej mi šedesát tisíc a ráda si dovolenou prohodím,“ navrhla jsem kolegovi

Zastávám názor, že všechno se má řešit s dostatečným předstihem. Když jsem už začátkem letošního roku zašla za vedením a zeptala se, jestli si můžu napsat letní dovolenou, koukali na mě, proč tak brzy. Nakonec jsem je přesvědčila, aby rozpis připravili, a já byla první, kdo se tam zapsal. Potom dlouhé měsíce nic – a nyní přišel kolega s prosbou, jestli bych si to s ním nemohla vyměnit.

Ten rozpis visí od ledna. Od té doby si každý mohl dovolenou zapsat, každý mohl přijít s nějakou žádostí či prosbou a s každým bych dokázala najít kompromis. Nemám problém vyjít lidem vstříc, domluvit se. Ale, jak říkám, musí to být včas. Pokud někdo čtyři měsíce nic neřeší a pak přijde, že by potřeboval dovolenou v termínu, který mám já? Kdyby přišel v lednu nebo v únoru, asi bych mu vyhověla. Ale teď, dva měsíce před začátkem prázdnin? Možná by to šlo, ale zadarmo to nebude.

Když za mnou přišel kolega a ptal se, jestli bych mu nemohla vyjít vstříc s dovolenou, myslela jsem původně, že půjde jen o pár dnů – to by ještě šlo. Jenže nešlo o dny, šlo o celé dva týdny. Ukázal mi, jaké, a já hned věděla, že tohle je problém. V tom termínu máme totiž naplánovanou dovolenou u moře. A když říkám jedeme, myslím tím, že už máme zájezd zakoupený a z poloviny zaplacený. Rušit ho jen proto, že někomu ten termín vyhovuje víc? Ani náhodou.

„Dej mi 60 000 Kč a klidně si dovolenou prohodím,“ navrhla jsem. To by byla kompenzace za to, že bychom na objednanou dovolenou nejeli. A i když máme sjednané storno pojištění, na takovou „malichernost“ se nejspíš vztahovat nebude. Reakce kolegy byla očekávatelná – bral to spíš jako vtip. Upřímně? Kdyby mi ty peníze dal, asi bych neměla problém si to s ním vyměnit. Zaplacenou máme jen zálohu, takže by nám z toho pár desítek tisíc asi zbylo. Proč to nevyužít, že?

Kdybychom neměli koupenou dovolenou, klidně bych si termín vyměnila. Ale takhle? To je jeho smůla. Dovolenou jsem si napsala už v lednu a potom dva plné měsíce čekala, jestli někdo nepřijde s nějakou úpravou. A protože se nikdo k ničemu neměl, považovala jsem to za hotovou věc. Vybrali jsme zájezd, objednali a zaplatili. Hotovo, vyřízeno.

Je mi líto, že jsem mu možná narušila plány, ale co já s tím? Buď mi proplatí tu mou dovolenou, nebo má prostě smůlu – ani já přece nechci o dovolenou přijít. Ostatně, kdo by se jí dobrovolně vzdal jen kvůli kolegialitě, že? Nakonec se zapsal na jiný termín, jeho manželka si to prý ve své práci také dokázala „vyhandlovat“ a k moři pojedou – jen o něco později. A příští rok to snad začnou řešit s předstihem, tak jako já.