Článek
Zastávám názor, že všechno se má řešit s dostatečným předstihem. Když jsem už začátkem letošního roku zašla za vedením a zeptala se, jestli si můžu napsat letní dovolenou, koukali na mě, proč tak brzy. Nakonec jsem je přesvědčila, aby rozpis připravili, a já byla první, kdo se tam zapsal. Potom dlouhé měsíce nic – a nyní přišel kolega s prosbou, jestli bych si to s ním nemohla vyměnit.
Umím vyjít vstříc
Ten rozpis visí od ledna. Od té doby si každý mohl dovolenou zapsat, každý mohl přijít s nějakou žádostí či prosbou a s každým bych dokázala najít kompromis. Nemám problém vyjít lidem vstříc, domluvit se. Ale, jak říkám, musí to být včas. Pokud někdo čtyři měsíce nic neřeší a pak přijde, že by potřeboval dovolenou v termínu, který mám já? Kdyby přišel v lednu nebo v únoru, asi bych mu vyhověla. Ale teď, dva měsíce před začátkem prázdnin? Možná by to šlo, ale zadarmo to nebude.
Dej mi 60 000 Kč a klidně si dovolenou prohodím“
Když za mnou přišel kolega a ptal se, jestli bych mu nemohla vyjít vstříc s dovolenou, myslela jsem původně, že půjde jen o pár dnů – to by ještě šlo. Jenže nešlo o dny, šlo o celé dva týdny. Ukázal mi, jaké, a já hned věděla, že tohle je problém. V tom termínu máme totiž naplánovanou dovolenou u moře. A když říkám jedeme, myslím tím, že už máme zájezd zakoupený a z poloviny zaplacený. Rušit ho jen proto, že někomu ten termín vyhovuje víc? Ani náhodou.
„Dej mi 60 000 Kč a klidně si dovolenou prohodím,“ navrhla jsem. To by byla kompenzace za to, že bychom na objednanou dovolenou nejeli. A i když máme sjednané storno pojištění, na takovou „malichernost“ se nejspíš vztahovat nebude. Reakce kolegy byla očekávatelná – bral to spíš jako vtip. Upřímně? Kdyby mi ty peníze dal, asi bych neměla problém si to s ním vyměnit. Zaplacenou máme jen zálohu, takže by nám z toho pár desítek tisíc asi zbylo. Proč to nevyužít, že?
Mrzí mě to, ale je to tvoje smůla
Kdybychom neměli koupenou dovolenou, klidně bych si termín vyměnila. Ale takhle? To je jeho smůla. Dovolenou jsem si napsala už v lednu a potom dva plné měsíce čekala, jestli někdo nepřijde s nějakou úpravou. A protože se nikdo k ničemu neměl, považovala jsem to za hotovou věc. Vybrali jsme zájezd, objednali a zaplatili. Hotovo, vyřízeno.
Je mi líto, že jsem mu možná narušila plány, ale co já s tím? Buď mi proplatí tu mou dovolenou, nebo má prostě smůlu – ani já přece nechci o dovolenou přijít. Ostatně, kdo by se jí dobrovolně vzdal jen kvůli kolegialitě, že? Nakonec se zapsal na jiný termín, jeho manželka si to prý ve své práci také dokázala „vyhandlovat“ a k moři pojedou – jen o něco později. A příští rok to snad začnou řešit s předstihem, tak jako já.
