Článek
Každý rodič chce svým dětem dopřát to nejlepší. Jenže ne každý na to má. A právě to je bolestná realita. Své děti miluji nade všechno, ale některé věci jim zkrátka dát nedokážu. Ne proto, že bych nechtěla. Prostě proto, že na to nemám. A důvodů, proč se můj život dostal do této situace, je víc než dost.
Na rovinu: nemám peníze
Řeknu to bez obalu. Svým dětem nejspíš nikdy nedopřeji dovolenou u moře, protože si ji jednoduše nemohu dovolit. Nemá smysl si něco nalhávat ani si hrát na to, že je problém někde jinde. Není. Jde o peníze. A těch mám zoufale málo.
Jak jsem se do téhle situace dostala? Byla to směs špatných rozhodnutí, životních ran a okolností, které se na sebe nabalovaly, až mě úplně semlely. Mám za sebou dva rozvody, prakticky nic nevlastním a v minulosti jsem se zadlužila natolik, že teď procházím osobním bankrotem. Pořád si ale říkám, že snad jednou přijde chvíle, kdy se z toho všeho vyhrabu a začnu konečně žít normálně.
Děti moc dobře vidí, co nemají
Moje děti chodí do školy a sociální rozdíly jsou mezi nimi a ostatními dětmi vidět víc, než by si kdo chtěl připustit. Děti totiž velmi rychle poznají, kdo co má a kdo ne. A ještě rychleji to začnou řešit.
Téměř každý den přijdou domů s tím, co by si přály. Co mají jejich spolužáci a ony ne. Jednou je to značkové oblečení, podruhé nový školní batoh, jindy mobil, tablet nebo jiná elektronika. Pořád něco. A mně pokaždé dojde, jak kruté je být rodičem, který by chtěl říct ano, ale musí říkat ne.
A pak přijde další rána. Dovolené. Už dopředu poslouchám, jak si děti mezi sebou vyprávějí, kam kdo pojede v létě. A na podzim to celé začne znovu, když spolužáci nadšeně líčí, jak byli u moře, co všechno zažili a jaké to bylo úžasné. Moje děti to poslouchají taky. A já moc dobře vím, co se jim při tom honí hlavou.
Chtít nestačí, když na to prostě není
Samozřejmě bych i já svým dětem strašně ráda dopřála dovolenou u moře. Ne proto, abych si něco dokazovala nebo soutěžila s ostatními rodiči. Ale proto, že bych jim chtěla dát hezký zážitek, vzpomínky a pocit, že i ony mohou zažít něco výjimečného.
Jenže přání a realita jsou dvě úplně rozdílné věci. Nejde o to, že bych snila o luxusním resortu nebo pětihvězdičkovém hotelu s all inclusive. Jenže i obyčejný zájezd bez jídla stojí tolik, že je to pro mě nedosažitelná částka. A když už bych někam jela, chtěla bych, aby si to děti opravdu užily. Ne je vláčet někam mimo sezonu do nejlevnějšího a nejhoršího letoviska jen proto, abych mohla říct, že jsme „byli u moře“. To by nebyla radost, ale zoufalý pokus dohnat něco, na co prostě nemám.
Půjčka? Tu chybu už znovu neudělám
O tomhle tématu jsem se samozřejmě bavila i s kamarádkami. A jejich rady mě upřímně spíš děsí, než že by mi pomáhaly. Prý si mám půjčit, protože je to dnes normální. Prý to tak dělá spousta lidí. Jenže přesně tahle logika mě už jednou dostala do problémů, ze kterých se doteď hrabu.
Kvůli půjčkám jsem si už své vytrpěla a znovu do té pasti nespadnu. Radši svým dětem nedopřeju týden u moře, než abych kvůli tomu riskovala další roky stresu, splátek a finanční bídy. Vyměnit pár dní na pláži za další dlouhé období beznaděje? To opravdu ne.
