Článek
Čtení knížek napomáhá k rozvoji zejména verbálních schopností. Rozvíjí jazyk, slovní zásobu, samostatné vyjadřování. Bohužel to se čtením především u dětí nevypadá nijak růžově. Čtenářská gramotnost dětí u nás bohužel pokulhává. Doslova lze říci, že mají radši mobilní telefon, než knihu. Ten, kdo by měl děti dovést k pravidelnému čtení, je pochopitelně rodič. Ten by měl jít příkladem. No jo, ale jak to má udělat, když sám je také radši přišpendlený na mobilu. A když už si má něco přečíst, tak většinou skončí pouze u nadpisu?
Chceme číst?
Otázkou zůstává, zda vůbec chceme číst, zda jsme ochotni využívat psaného textu k tomu, abychom získali nové informace. Stačí se rozhlédnout kolem nás. Všude se to hemží audio knihami, které číst nemusíme, stačí poslouchat. Naprosto běžnou součástí dnešního života jsou ale i různé podcasty, kde se opět důležité informace dozvíme prostřednictvím audia. V audio verzi dnes existují i běžné zprávy, které opět – nemusíme číst. Vrcholem všeho jsou potom videa, která vládnou světu.
Když všechny tyto možnosti, jak konzumovat informace, porovnáme, vyjde nám jediné. Že čtení je skutečně ten nejnáročnější způsob, jak se k nějakému obsahu dostat. I proto ho lidé moc nevyhledávají. A když už musí číst, moc iniciativy nepředvedou.
Přečtu si jen titulek
K psaní tohoto článku mě motivoval především můj jiný článek. Na téma „Beztrestné mlácení žen pod rouškou tradic. V pondělí surovci znovu vyjdou do ulic“. Týkal se faktu, že mezi běžnými koledníky se vyskytuje i dost surovců, kteří místo symboliky ženu opravdu seřežou. Že nejde o pouze mé zkušenosti dokládá třeba i tato glosa. A stejně jako u mého článku, tak i u dané glosy je vidět, že mnozí se čtením přestali hned u titulku. Dále se prostě neobtěžovali pokračovat. Jak to poznám?
Stačí číst diskuze
O tom, zda čtenáři článek skutečně četli, nejlépe vypoví diskuze. A ta se u obou zmíněných článků hemží vesměs nadávkami, rychlými soudy, urážkami. Většina diskutujících svou zlobu směřuje na nás, autory. Zlobu, která ale vůbec není na místě. Můj článek vůbec není zaměřen na rušení, ničení, nebo zakazování velikonočních tradic. Naopak. Jsem pro, aby se zachovaly co možná nejdéle.
Článek jsem zaměřila na fakt, že mezi slušnými koledníky je i mnoho surovců, kteří berou Velikonoce jako možnost, beztrestně ublížit ženě. Kdyby si diskutující článek přečetli, jsem přesvědčena, že budou souhlasit. Ale oni ne, oni se spokojili jenom s titulkem a sami, ve svých hlavách, si vydedukovali, že chci rušit tradice, koledy, pomlázky, Velikonoce. A kdo ví, co ještě. Takže ještě jednou, kdyby to někdo dočetl, až sem: Nic rušit nechci, vadí mi surovci.
A co jejich děti?
Teď mluvím o lidech ze starší generace, která neměla počítače, mobily. Ale měla jenom knihy a noviny. A přesto, tato generace teď není ochotna přečíst si více než jenom titulek článku. Jak dopadnou jejich děti, které se od psaného textu odklání už teď, ve svém dětství? Skončí u toho, že z titulku přečtou první dvě slova a hned poběží do diskuze sdělit svůj názor?
