Článek
Může být něco horšího než defekt? Ne, nemůže. Celou dobu jsem doufala, že to nikdy nepřijde, ale přišlo to. Jedu, uslyším ránu, slyším podivné zvuky a auto se mi začíná hůře řídit a táhne ke straně. Tak sjedu úplně na okraj silnice a jdu zkontrolovat, co se děje.
Mám defekt
Vystoupím z vozu, začínám auto obcházet a už to vidím. Mám defekt, píchlou pneumatiku. No, tak co teď? Jako první se zamyslím nad svou bezpečností. Beru si tedy reflexní vestu a ze zavazadlového prostoru vytahuji trojúhelník, který umisťuji pár desítek metrů za auto. To nejdůležitější mám splněno a teď jdu řešit ten problém s kolem.
A jsem si jistá, že i když rezervu v kufru vozím, nemám v plánu tam někde šaškovat a měnit ji. Jsem hezky oblečená, jsem upravená a nehodlám se tam ušpinit. Takže hledám v papírech od auta kontakt na pojišťovnu a sjednanou asistenční službu.
Já vám pomůžu
Mezitím ale k mému vozu zajíždí jiné auto. Zastavuje, vystupuje o něco starší muž, který se mě hned ptá, co se děje a zda může nějak pomoci. Vida, gentlemani ještě nevymřeli, říkám si. Ukazuji mu na píchlé kolo a sděluji, že budu volat asistenční službu, aby mi přijela na pomoc. „Nikam nevolejte,“ říká mi muž. „Já vám to vyměním. Na asistenci budete čekat, kdo ví, jak dlouho, takhle budete moct za deset minut zase jet.“
Ještě to ani nedořekl a už míří ke kufru, aby si vytáhl nářadí a rezervu. Jde očividně na jistotu, vytahuje hever, klíč a podle jeho slov provizorní dojezdové kolo. A než se pustí do práce, zmíní, že v tom ušetřeném čase bychom si mohli zpříjemnit dopoledne a někam si vyrazit.
Zapomeňte
A já začínám mít trochu obavy. Ze sympatického gentlemana se vyklubal někdo jiný? „Bude to pro mě taková odměna,“ pokračuje v návrhu. „Zapomeňte,“ odpovídám. Jestli to měníte proto, abych s vámi potom někam jela a udělala vám dobře, to tady budu radši stát klidně celé dopoledne. „Vyměním to i tak,“ špitne muž a od té doby je po konverzaci.
Povolí šrouby, zvedne auto, sundá kolo. Nasadí druhé, utáhne šrouby, sundá auto z heveru, dotáhne a je to. Skutečně mu to netrvalo déle než deset minut. Uklízí do kufru všechny věci a já mu z celého srdce děkuji. „Nerozmyslela jste si to?“ vyzve mě znovu. A já už se zase začínám bát. Odseknu jenom, že ne, sedám do auta, startuji a zamykám se.
Čekám, až odjede. Teprve potom vystupuji, jdu si sbalit trojúhelník, sundávám vestu a můžu vyrážet dál. A celou cestu mi je špatně od žaludku z toho, co jsou někteří muži zač. Ani nevím, zda myslel, že spolu pojedeme někam do lesa, nebo měl na mysli třeba jenom kafe. Ale navrhovat to ve smyslu „něco za něco“? To bych s ním na to kafe nešla, ani kdyby byl nejhezčí a nejsympatičtější muž na světě.
