Článek
Samozřejmě že i já chodím s dětmi na nákupy, někdy to prostě jinak nejde. Ale vždycky je posadím do košíku, abych měla jistotu, že bude vše v pořádku – tedy že do nich někdo jiný nenarazí vozíkem, že něco nepřevrhnou nebo neshodí, nebo že nenarazí do někoho dalšího. A beru je vždy jen na rychlé, menší nákupy. Nic velkého. A proto mě fascinuje, že je spousta maminek, které to mají jinak.
Jsem na nákupu
Jedu s košíkem uličkami v supermarketu, jsem sama, bez dětí. Koukám, co kde mají v akci, dávám věci do košíku. Vyhýbám se ostatním nakupujícím. Ale slyším, že někde tam jsou dost rozjívené děti – slyším řev, křik, smích, dupání. Hmm, to musí být radost s takovými dětmi nakupovat, říkám si. Ale co, moje děti to nejsou, tak jim nevěnuji žádnou pozornost. Jenže nevěnovat jim pozornost moc nejde, když už je vidím, jak všude kolem běhají, mezi regály i v uličkách.
Chyběly centimetry
Jedu s košíkem z jedné uličky do druhé klidnou chůzí a najednou se zpoza rohu vyřítí asi pětileté děcko. Chytnu košík vší silou, snažím se tu váhu, pokud možno, zastavit, jinak to dítě sejmu. Kloužou mi nohy, držím košík, co to jen jde, a povedlo se – jsem pár centimetrů od hlavy toho dítěte. Vidím, jak stojí, jak je vykulené, vyjevené a jak se dívá na mě.
Já na nic nečekám a hned se ho celkem drsně ptám, kde má rodiče – mámu nebo tátu. Zvedne ruku, ukáže do uličky a já vidím ženu, jak si to šine k nám. Vypadá, že ani neví, co se před pár vteřinami mohlo stát. Tak takhle tedy ne; já nebudu mít noční můry z toho, že jsem ublížila nějakému rozjívenému dítěti, které si matka neumí pohlídat.
To je vaše dítě?
Když žena dojde blíže, hned se jí ptám, zda je to její dítě. Prý ano. No to je skvělé. Tak začínám svůj monolog. Zvyšuji hlas, protože jsem rozčilená, a hned jí vpálím, že by se o své děti měla víc starat, že by je měla mít pod dozorem. Obchod není hřiště, aby si tam hrály. A kdyby ji to zajímalo, toho jejího kloučka jsem před chvílí málem srazila vozíkem, když se před něj z ničeho nic vyřítil.
Lidé kolem už se otáčeli, zastavovali, zajímalo je, jak tenhle konflikt vygraduje. A nastal šok – pro mě i všechny ostatní. Ta žena jen pokrčila rameny, na svého syna zavolala: „Jdeme,“ a pokračovali v nákupu. On se po chvíli zase někam rozběhl a já nechápala. Jak může být někdo takhle apatický, jak může být někomu jedno, že se jeho děti mohou zranit, jak může být někdo takhle neohleduplný?
Uvědomila si tahle madam, že případnou kolizi s někým jiným kvůli její apatii odnese právě to pětileté děcko? Jak asi musí vypadat výchova u nich doma, když se tohle děje v obchodě, na veřejnosti, kde se člověk obvykle chová tak, aby nebudil rozruch a nepřitahoval na sebe pozornost.
