„Doteď vás nic nezajímalo a dneska prudíte,“ bouchly mi saze na schůzi SVJ

Společenství vlastníků jednotek je na jednu stranu dobrou cestou, jak víceméně demokraticky řídit péči o nemovitost, ale zároveň se jedná o peklo ve chvíli, kdy opravdu potřebujete něco prosadit. A to píšu z pozice řadového člena, vlastníka bytu v menším domě, který má jen 18 jednotek. Nedovedu si představit, jak to probíhá v obrovském paneláku.

Zní to vesměs ideálně. Lidé, kteří vlastní nemovitost v konkrétním domě, jsou členy SVJ. Dle velikosti svého bytu mají stanovený rozhodovací podíl. O jednoduchých věcech rozhoduje výbor, velké věci se řeší demokraticky – hlasováním na shromáždění. Teorie je pěkná, až ideální, praxe však bohužel vypadá trochu jinak.

Holt, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Zcela chápu a rozumím tomu, že dát lidem určitou pravomoc rozhodovat o tom, co se v domě, kde mají byt, děje, je fajn a správné. Zároveň to ale může způsobit, že se celý dům dostane doslova do havarijního stavu. Ano, SVJ má i stinnou stránku.

Nejsme moc akční SVJ. Scházíme se sice jednou do roka, jak přikazují stanovy, ale málokdy se tam něco vyřeší. Většinou se každý problém táhne i několik let, než ho konečně oficiálně odklepneme. Tak jako v případě hydroizolace našeho domu. Pronikající voda je dlouholetý problém a bylo třeba ho řešit.

Rozhodně to nebyla žádná hurá akce. Doslova roky se řešilo, jakou technologii zvolíme, jaká konkrétní část domu bude mít prioritu, kolik to bude stát a kolik na to máme. Vždycky se o tom všem na shromáždění jen mluvilo a nikdy jsme nebyli schopni dotáhnout to do konce a zvednout ruku pro to, aby se to konečně začalo dělat. Aby se podepsala smlouva a firma mohla kopnout do země.

Na posledním shromáždění už to vypadalo nadějně. Po těch letech měli všichni vesměs jasno v tom, jaké jsou možnosti, jakou zvolíme, jaký bude rozsah prací i výsledek. Ale chyba lávky. Najednou se objevil jeden z vlastníků, kterému byly předchozí roky všechny tyhle debaty úplně volné. Na žádné dřívější schůzi nebyl, do ničeho se aktivně nezapojoval.

A najednou, když už jsme měli jen zvednout ruku, začal do všeho šťourat, všechno napadat a zvažovat další možnosti. Zároveň se mu podařilo zviklat i dříve přesvědčené vlastníky, že tahle investice je možná zbytečná. A v tu chvíli jsem to nevydržela.

Nevzala jsem si žádné slovo, nepřihlásila jsem se do diskuse s nějakou formální poznámkou. Celá rudá jsem vyskočila ze židle a zařvala: „Doteď vás nic nezajímalo a najednou prudíte.“ Doslova mi bouchly saze. Nechtěla jsem další roky řečí a nesmyslů; chtěla jsem, aby se už konečně koplo do země. Rázně jsem připomněla, že tímhle plácáním jsme ztratili několik let – vše je v zápisech a všechny možné i nemožné podklady má předseda.

A že teď už se bude jen a pouze hlasovat. Předseda využil všeobecného překvapení, vyhlásil hlasování – a hurá! Byli jsme nad potřebnou procentuální hranicí, takže náš dům konečně dostane péči, kterou potřebuje. A já už se teď děsím toho, co se bude dít, až přijde na přetřes naše střecha, protože ani ta není úplně fit.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Denstv%C3%AD_vlastn%C3%ADk%C5%AF_jednotek