Helikoptéry, telefonistky, ochránkyně a jiné typy matek na dětském hřišti

Konečně je to tady. Hezké počasí. Jasná obloha, slunce, vyšší teplota. Ideální čas vyrazit s dítětem na dětské hřiště. To není jenom místem, kde se váš potomek vyřádí. Je také místem, které se stává jedinečnou sondou do života dnešních matek. Jaké tam potkáte?

Pojem „helikoptérový rodič“ není nijak neznámý. Pokud jste o něm ještě neslyšeli, lehce nastíním, o čem je řeč. Takový rodič neustále „létá“ kolem svého dítěte. Neustále je nad ním a stále monitoruje a hlídá každý jeho krok. Věnuje extrémní pozornost čemukoliv, co jeho dítě udělá. Takový rodič dohlíží na všechny aspekty jejich života včetně sociálních interakcí. Ať se danému dítěti stane na hřišti cokoliv, matka – helikoptéra o tom nejenom ví, ale pochopitelně vždy zasáhne.

Poznáte je snadno. Buď mají telefon u ucha a na celé hřiště řeší se svými kamarádkami svá životní traumata, nebo mají oči přišpendlené k obrazovce a sjíždějí sociální sítě, či video servery. Kdyby se jim dítě na několik desítek minut ztratilo, ani si toho nevšimnout. Jednou za čas zvednou oči, aby přece jenom k něčemu byly, ale jinak je středobodem dětského hřiště jejich telefon. Když se začne vybíjet, je čas jít domů.

Mohou se prolínat s telefonistkami, ale není to podmínkou. Matky, které jsou vyloženě apatické, neřeší absolutně nic. Kdyby jejich dítě cizího potomka „vzalo do kravaty“, ani to s nimi nehne. Stejně tak je nevykolejí ani jakékoliv zranění, pokud to nutně není tržná rána vyžadující několik stehů. Ať se stane na dětském hřišti cokoliv, je jim to úplně jedno.

Ty se lehce prolínají s helikoptérami, ale není tomu vždy. Ochránkyně nemusí stále běhat za svým dítětem, mohou ho jenom pozorovat z lavičky. Kdykoliv se mu ale stane nějaké příkoří, ihned vystartují problém vyřešit. Tím problémem je i to, že by si dítě mělo hrát chvíli s modrým, nikoliv červeným autíčkem, nebo že mu někdo nechce půjčit lopatičku, na kterou si potomek zrovna udělal zálusk.

Dětské hřiště je jejich debatním kroužkem. Míra hlídání potomků je v podstatě stejná, jako v případě apatických matek, nebo telefonistek. Věnují se primárně svému debatnímu kroužku, a ještě s takovou intenzitou, že o jejich marných životech víme vše i my ostatní.

A potom jsme tu my, normální matky. Které necháme svého potomka, ať si sám hraje, ať se baví, ať navazuje sociální interakce. V případě větších konfliktů se snažíme vše uklidnit, když je potřeba podáme pomocnou ruku, nebo vezmeme roli parťáka na houpačku. Jinak se snažíme spíše relaxovat a užívat si toho, že je konečně skvělý den, kdy jsme mohly vyrazit na dětské hřiště.