„I učeň by připravil lepší jídlo, zavolejte kuchaře,“ žádali jsme číšníka.

Chápu, že se čas od času něco nepovede. Člověk není precizně fungující stroj. Prostě někdy se stane, že něco nevyjde. Není důvod se kvůli tomu stresovat, ale je na místě danou věc nějak řešit. A to platí i ve chvíli, kdy se nepovede jídlo. Já jako domácí kuchařka moc dobře vím, že ať se snažím sebevíc, výsledek nemusí být dokonalý. Proto už předem upozorňuji, když se mi něco nepovede nebo když to není podle mých představ. Rozhodně nedělám „jakoby nic“.

Chápu, že se stejné může stát kuchaři v restauraci. I ten by to měl pochopitelně řešit. Věřím, že jsou podniky, kde kuchaři špatné jídlo nevydají a postaví se k tomu čelem. Bohužel jsou i restaurace, kde se to očividně neděje. Ne vždy totiž člověk chodí jen do těch známých a prověřených podniků, na které je spoleh.
Když cestujeme, většinou se stavíme na jídlo někde, kde to neznáme. Buď zastavíme doslova „na blind“, nebo si online vyhledáme restauraci v okolí, kde by to podle recenzí mohlo být dobré. Ne vždy se ale na recenze dá spolehnout. I to se stává – každý má asi na kvalitu jiná měřítka.

I když restaurace na první pohled vypadá slušně a čistě a i když má dobré recenze, nemusí to stát za nic. Viz naše poslední víkendová zkušenost, kdy jsme se chtěli po výletě stavit na pozdní oběd. Dát si jídlo z poledního menu a dobře se za solidní cenu najíst. Člověk očekává, že polední menu bude vždy v pořádku. Kuchař ho má většinou navařené dopředu a vydává ho celý den. Očekává se, že jídlo bude dobré. Ale chyba lávky.
Já jsem si dala sekanou s bramborem, můj muž se rozhodl pro klasiku v podobě guláše. Zhruba 10 minut jsme čekali a potom to přišlo. Moje sekaná byla suchá, na povrchu spálená až do černa. Brambory byly některé nedovařené, jiné zase rozvařené. Prostě hrůza. Můj muž na tom nebyl o moc lépe. Knedlíky byly viditelně okoralé, guláš extrémně přesolený a čpělo z něj nějaké dochucovadlo. Ne, tohle se opravdu jíst nedalo.

Neříkám, že jsem nějaká mistryně světa ve vaření, ale vím, jak udělat guláš, umím pohlídat sekanou v troubě, vím, jak skladovat a ohřívat knedlíky, stejně jako dokážu uvařit brambory. Tohle není žádná raketová věda, to jsou základní postupy. A tak jsme se rozhodli jídlo reklamovat, což se ukázalo jako značná komplikace. „I učeň by připravil lepší jídlo, zavolejte nám kuchaře,“ žádali jsme číšníka poté, co neustále argumentoval, že jídlo musí být v pořádku, protože si nikdo jiný nestěžoval.
Kuchař nakonec dorazil. Tedy, kuchař… Takový podivín ve vytahaném ušmudlaném tričku, ze kterého čpěl cigaretový kouř. Asi se více věnoval své krabičce a zapalovači než svému jídlu. Vysvětlili jsme mu problém, naše argumenty přijal a nechal jídlo odnést zpět do kuchyně. Náhradní jídlo jsme po této zkušenosti nechtěli, zaplatili jsme za nápoje a odešli.

Znovu opakuji, chápu, že se někdy něco nepovede. Ale normální člověk přece nemůže nandat přesolenou omáčku ani na uhel spálenou sekanou. A co ti ostatní lidé? V restauraci jsme byli chvíli před 14:00, před koncem výdeje poledních meníček. Kolik lidí před námi si asi tak objednalo sekanou a guláš? Obojí snědli? Chutnalo jim to, nebo to také reklamovali a kuchař to přesto vydával dál? Já nevím, ale aspoň víme, kam už nikdy.