Jaký srab musí být člověk, aby neotevřel, když na něj zazvoní Tři králové?

Každé město informovalo, ve kterých dnech se na jeho území objeví Tři králové – trojice dětí s doprovodem, kteří pod záštitou Charity České republiky obcházejí domácnosti. Připomeňme, že ty děti i jejich doprovod to dělají dobrovolně, z vlastní vůle, aby udělali něco dobrého.

A teď nemám na mysli jen peníze, i když i těch se v rámci sbírky vybere hodně. Za loňský rok to bylo slušných 175 724 609 Kč. Nejde ale jen o peníze, nejde o nějakou žebrotu pod záštitou charity. Jde přece o to udělat radost. Kdy se na vás naposledy usmály děti, kdy vám zazpívaly? Kdy jste jim vy udělali radost nějakou sladkou drobností? A o to přece jde.

Ano, koledníci mají zapečetěné kasičky, ale nikdo nikoho nenutí přispět. Můžete tam hodit tisíce, stokoruny, desetikoruny i jednotky korun. Stejně tak můžete upřímně a na rovinu říct, že tyhle sbírky moc nepodporujete. I to je v pořádku. Proč se stydět za pravdu, pokud je to váš postoj?

Nebo můžete klidně i trošku „zalhat“. Můžete si vzít letáček s QR kódem a číslem účtu a přikyvovat doprovodu koledníků, že přispějete bezhotovostně. Nebo můžete klidně říct, že už jste bezhotovostně přispěli. Nikdo se na vás za to nebude dívat divně, nikdo si o vás nebude povídat, nikdo vás nezařadí do žádné statistiky těch, co nepřispěli. Nic takového ani neexistuje.

Jestli chcete, nebo nechcete přispět, je přece na vás. Buď řekněte upřímně, že nechcete, nebo si vymyslete historku o bezhotovostním převodu. Proč ne, pořád je to milejší, než sedět schovaný na gauči a čekat, až zvonící koledníci od dveří odejdou. Jak velký asi musí být člověk srab, aby neotevřel? Mějte si klidně názor, že na charitu nepřispějete – je to jen a pouze vaše věc. Ale proč se za něj stydíte? Proč ho na rovinu neřeknete? Proč se doma schováváte a našlapujete po špičkách, aby vás koledníci neslyšeli?

Ne, nemusíte přispět, k tomu vás opravdu nikdo nenutí. Ale je fajn poslechnout si zpěv dětí a odměnit je nějakou sladkostí – kouskem perníčku, kouskem cukroví, sušenkou, tyčinkou nebo čokoládou. Je fajn jim v mrazivém dni nabídnout horký čaj nebo jim dát třeba svačinku na cestu. Tak jako ony vám udělaly radost svým zpěvem a udělaly něco pro vás, udělejte i vy drobnost pro ně.

V tu chvíli totiž vůbec nejde o charitu nebo o sbírku. Jde o to, že ty děti to dělají dobrovolně a chodí lidem zazpívat. Potěšit někoho drobností nebo vlídným slovem přece není na škodu. Nebo už i tohle chování – tahle elementární slušnost a vstřícnost – vymizely?

Vy, hrdinové, kteří se doma zapíráte, vžijte se do těch dětí. Chodí od bytu k bytu, od domu k domu, a nikdo jim neotvírá. Přesto na dvorku vidí čerstvé stopy, které zjevně nevedou ven. Za oknem vidí pohnutou záclonu, v bytě slyší kroky nebo zapnutou digestoř. Jak asi je těm malým, školou povinným dětem, když zazvoní na takového „hrdinu“?

Těm dětem je úplně jedno, kolik přinesou v té zapečetěné kasičce. Ony dělají radost, celý den zpívají, chodí v mrazu, zvoní na zvonky. A pak zažívají, že srabové nemají ani tolik odvahy otevřít malým dětem, které jim přišly udělat radost? Nemají ani dost odvahy říct doprovodu, že na sbírky nepřispívají, nebo si vymyslet historku o bezhotovostním převodu? Styďte se!

Zdroj: https://www.trikralovasbirka.cz/vysledky/vysledky-2024/