Článek
O čem je svatba? Svatba je především oslavou lásky novomanželů. Ti by si na tuto oslavu, na tento svůj závazek, měli pozvat co nejvíce lidí – své rodiny, přátele i známé – a ti by to s nimi měli náležitě oslavit. „Člověk se přece žení dvakrát, třikrát za život,“ jak zaznělo v populárním filmu Vrchní, prchni!. A z pohledu nás, hostů: když nás někdo pozve, přijdeme rádi, ať už se svatba koná kdekoliv a jakkoliv.
Bylo to trochu svérázné
Svatby se často dělí do dvou kategorií. Na honosné, kde vzduchem „létají“ statisícové částky, a výsledkem bývá, že lidé novomanžele pomlouvají za okázalost. A na skromné, malé svatby s pár lidmi; tam se zase řeší, kdo nebyl pozván, a že by se novomanželé „mohli plácnout přes kapsu“ a pořádat něco velkolepějšího.
No a pak byla tahle svatba, na které jsme byli my. Něco podobného jsem dosud nezažila: byla opravdu svérázná, ale my jsme si ji užili – na rozdíl od hostů, kterým tenhle koncept zjevně neseděl.
Jedna z nejhorších svateb, co jsme byli
Někdo ji označil za hroznou a šílenou; já říkám svéráznou. Pozváno bylo asi 150 lidí, obřad proběhl na úřadě – samozřejmě jsme se tam všichni nevešli. Desítky hostů proto čekaly na chodbách a sledovaly obřad na mobilech, kde ho jeden z hostů streamoval. Zážitek jako žádný předtím, ale proč ne.
Poté následoval oběd a hostina až do pozdních hodin v nedaleké restauraci s velkým sálem, kam jsme se pohodlně vešli. Jedinou vadou na kráse bylo, že si každý platil útratu sám: polévku, svíčkovou, pivo, víno i tvrdý alkohol nám číšníci poctivě zapisovali na účty. Ano, trochu nás to zaskočilo, ale budiž.
Nedivím se, že to hosté komentovali. „Jedna z nejhorších svateb, co jsme zažili,“ špitali si – neviděli obřad naživo a museli platit, co snědli a vypili. Já to brala s rezervou: někdo to prostě udělal jinak, než bývá zvykem. Je to snad špatně?
Je to přece oslava lásky
Svatba přece neznamená, že si novomanželé musejí vzít úvěr, aby pohostili všechny známé. Chtěli velkou svatbu, ale neměli na ni prostředky, a tak zvolili tohle řešení. My jsme věděli předem, jak to bude; nevěsta, moje kamarádka, mi to řekla. Honosnou svatbu si nemohou dovolit, ale chtějí tam každého, na kom jí záleží.
Svatba není o tom najíst se a napít „na úkor“ novomanželů. Je o zábavě a oslavě jejich lásky. Že si útratu zaplatím sám? No a? Když jdu večer do baru na pivo či večeři, také platím. Jen s tím rozdílem, že tam sedí deset lidí, zatímco tady se sešlo 150 lidí, kteří se často neviděli roky. A že to něco stálo? Vždycky to něco stojí – jen se liší, koho.
