Článek
Je v pořádku, když děti bydlí u rodičů? Samozřejmě – pokud jsou mladí, studují nebo jsou právě po škole. Není to však v pořádku, když tam zůstávají v dospělosti a využívají takzvaný mamahotel, stejně jako není v pořádku, když se po rozchodu znovu nastěhují domů. A právě to se teď stalo mojí kamarádce.
Bydlíme tam ve dvou
Moje kamarádka je výrazně starší; bydlí v pronajatém bytě 2 + kk, který jí plně stačil, protože tam žila sama. Tedy – žila. Teď si stěžuje, že se už tři měsíce musí dělit o prostor se svou dcerou. Ne s malým dítětem, ale s téměř čtyřicetiletou ženou, která si u ní našla dočasný azyl.
Dcera se prý rozešla s partnerem, sbalila kufry a odešla. Kam? Ke své matce. To se dá pochopit – člověk přece nebude spát na ulici ani v autě. Kdybych byla v její situaci já, brala bych rodiče spíš jako poslední možnost; nejdřív bych obvolala přátele a známé, než bych se vracela k mamince a tatínkovi. (A to s nimi mám opravdu dobrý a bezproblémový vztah.)
Ale ano, je to hodně zvláštní
Kamarádka samozřejmě tvrdí, že je to v pořádku – dcera přece hledá útočiště u své maminky. Ano, v pořádku by to bylo, kdyby se zdržela pár dní nebo týdnů, prostě jen do chvíle, než si najde pronájem. Jenže ona tam bydlí už čtvrt roku. V malém bytě, který byl pro Kláru útočištěm, se musely změnit zaběhnuté pořádky a kamarádka se musela uskromnit. Jako správná matka ale za dcerou stojí a obhajuje ji.
Tvrdí, že je to v pořádku, že jí dcera nevadí a že může zůstat, jak dlouho bude chtít nebo potřebovat. Že na tom není nic zvláštního. „Ale ano, je to hodně zvláštní,“ zopakovala jsem. Není nic špatného na tom nabídnout úkryt na pár dní, ale za čtvrt roku měla dcera dost času najít si něco vlastního.
Ano, stojí to peníze
Je jasné, že se dceři do vlastního bydlení nechce. Přispěje mamince pár tisícovek měsíčně a nemusí nic řešit. Ve vlastním by se pod deset tisíc korun bez energií vešla jen těžko – to nepopírám. Ale proboha, není to žádná nevydělávající studentka. Je to čtyřicetiletá žena, která chodí do práce, vydělává a měla by mít našetřeno aspoň pár desítek tisíc: na kauci, provizi realitce a první nájemné.
Kdyby neměla, mohla si za ty tři měsíce v mamahotelu potřebnou částku ušetřit. Žít na úkor druhých by se líbilo každému. Moje kamarádka Klára si ale nenechá vysvětlit, že čím déle tam dceru bude mít, tím víc se potvrzuje, že ji její holčička prostě využívá. Je správné zastávat se dcery, ale trochu objektivity by nezaškodilo. Je třeba praštit do stolu a jasně říct, že šlo jen o dočasný azyl. Klára to však – bohužel – nikdy neřekne.
