Kam s dětmi na jídlo ve městě? Jasně, že do fast foodu, zkusit něco nového

Jet sama, zcela určitě bych si vybrala jiné místo, kam zamířím na oběd. Určitě to ale nebude restaurace s tradiční českou kuchyní. Takové máme u nás na maloměstě a není tedy důvod, proč bych do stejného podniku měla chodit o 40 km dále, po hodině cesty. Zvolila bych něco, co u nás nemáme. Třeba poctivou asijskou, indickou, nebo mexickou kuchyni. Nebo nějaký opravdu dobrý streetfood. Ale je tu problém, necestuji sama, máme s sebou děti.

Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu vést spory, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Řetězce rychlého občerstvení, takzvané fastfoody, jsou prostě mezi mladými trendem. Od doby, co jsme byli mladí my, se možnosti výrazně navýšili. My měli možnost dát si v jednom místě hamburger, v druhém smažené kuře. A tím nabídka velkých měst končila. Dnes tu máme řetězce, jejichž název jsem ještě minulý měsíc ani neznala a sotva ho umím vyslovit.

Je jasné, že fast food je pro mladé lidi trend. Součást určitého životního stylu. Zatímco my, dospělí, ho zvolíme maximálně jako nouzovku, když máme hlad a chceme něco teplého, pro mládež je to něco, co spadá do kategorie „must have“. Bylo tedy jasné, že naše cesta do krajského města bude spojena s obědem ve fastfoodovém řetězci. Na přání mladší generace.

Bydlet v okresním městě a mít tyhle řetězce doslova pod nosem, asi bych také moc nechápala, proč se mladí při svém výletu hrnou právě sem. Ale my žijeme v místě, ze kterého to je do nejbližšího známého fastfoodu 40 kilometrů, tedy asi hodina jízdy veřejnou dopravou. To pití do kelímku, ten kus hovězího v housce, ten kus smaženého kuřete, pytlíček hranolek, je pro místní mládež něco jako svátost. Něco, co u nás nedostanou. Zde když jdou na oběd, mohou si koupit kebab, pochybnou asijskou kuchyni, nebo klasiku v podobě svíčkové, výpečků a guláše.

Plně je chápu, že když už vyrazí tam, kde ten fastfood je, budou chtít jít do něj. Je to pro ně trend, součást životního stylu a doslova povinnost ho navštívit. Vlastně to pro ně znamená možnost zkusit něco jiného, něco nového. Tak, jako pro mě ta zmíněná asijská, indická nebo mexická kuchyně. Ale já na rozdíl od těch mladých můžu kdykoliv sednout do svého auta a na ten oběd nebo večeři si dojet. Pro ně to znamená povolenku od rodičů a trápení se ve veřejné dopravě s minimálně dvěma přestupy.

Za cenu průměrného meníčka ve fastfoodu bychom měli slušné denní menu i s polévkou. Jídlo by nám donesli, talíře odnesli, lépe bychom si pochutnali a stravovali bychom se kulturněji. Proto ve svém věku tak nějak nechápu, proč se stravovat ve fast foodu. Ale toleruji to. Když jsem byla mladá, také jsem dělala věci, které moji rodiče nechápali. Také jsem se nestravovala nijak zdravě a nedělala jen to, co mi dávalo největší logiku. Tak proč bych to teď měla vyčítat téhle mladé generaci? Jestli je pro ně návštěva 40 km vzdáleného fast foodu svátost, proč ne. Ať si den užijí! I oni svým způsobem zkouší něco nového, co ze svého bydliště neznají.