Článek
Nečtete bulvár, nevíte, o co jde? Tak jenom stručně. Herečka Veronika Arichteva zveřejnila svou fotografii a Jolana Blažková se v soukromé zprávě směřované herečce nevhodně vyjádřila ohledně jejího poprsí. Herečka tuhle zprávu zveřejnila a začala kauza. A znovu se otevřelo téma zvané body shaming.
Ano, body shaming je to problém
Nebudeme si něco nalhávat, body shaming je problém. Je to forma ponižování, kritiky nebo urážení jednotlivce kvůli jeho tělesnému vzhledu. Tyhle urážky obvykle vedou k výraznému narušení sebevědomí a sebehodnocení.
Je jasné, že pokud nám někdo citlivě řekne, že máme nějaké to kilo navíc, uznáme že má pravdu a může nám to dát zpětnou vazbu v tom, že náš nezdravý životný styl je vidět. Když mi ale někdo řekne, že „jsem tlustá jako prase“, rozhodně se mě to dotkne.
S kůží na trh
Na druhou stranu je rozdíl, jak hodně jdu se svou kůží na trh. Když vyjdu ven neupravená, v ušmudlaném tričku, s lezoucím pupkem, bez podprsenky, jenom vyhodit odpadky, je jakákoliv urážka mého vzhledu nemístná. Jsem u svého domu, na svém pozemku, v soukromí. Jak se zde prezentuji, je čistě jenom moje věc.
Pokud ale ve stejném oblečení vyrazím ven, do společnosti, nebo se v něm vyfotím na sociální sítě, uvidí mě stovky, tisíce, desetitisíce lidí. V tu chvíli jdu s kůží na trh a musím počítat s tím, že se může objevit kritika. Můžeme jen spekulovat, nakolik kritika mého vzhledu, který dobrovolně ukazuji světu, je body shaming a nakolik není.
Jenom chvála?
Poslední roky mi připadá, že kritika je něco špatného. Obézní ženy mají být spokojené se svým tělem, mají se mít rády. Z kil navíc se mají dělat přednosti, to, co se dříve schovávalo, je vystavováno. A kdo si dovolí jen trochu kritiky, má problém. Hned se mi v hlavě vybavila písnička tuzemské kapely Kabát, jejíž refrén začíná textem: „Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit.“ Jak nadčasové, v dnešní době. Kam až tohle povede? Zvorám něco v práci, tak mě má šéf poplácat po zádech s omluvou? Má mít pochopení pro to, že do práce kvůli kocovině vůbec nepřijdu? Vypadá to tak.
Veřejná prezentace, soukromá kritika
Herečka Veronika Arichteva svou fotografii pustila do světa, dala ji na obdiv celé republice, podívat se na ni mohl každý, nejenom její fanoušci a sledující. Pokud člověk něco takového udělá, holt musí počítat i s tím, že se objeví kritika. V komentářích, ale klidně i v soukromých zprávách. ¨
Má snad být body shaming i to, že nám někdo narovinu, na plná ústa napíše, že se mu to nelíbí? Že je to fuj? Proč? Tu fotografii jsme vystavili dobrovolně, dobrovolně jsme si ve skoro 40 letech nevzali podprsenku, musíme vidět, že naše prsa nejsou jako za mlada. A někomu se to líbit nemusí. A že nám to řekne? Proč by ne!
Ale ono se nakonec hodí jít s tím ven, vytáhnout soukromou konverzaci na veřejnost. Protože pokud řada celebrit „z něčeho žije“, jsou to právě zmínky v médiích, skandály… Bez toho by to nešlo.
A co můžu já?
Až potkám dnes na ulici chlupatého pupkáče v takzvaných „boratkách“, mám právo mu říct, že vypadá nechutně? Mám právo mu to napsat na sociální sítě, pokud tam svou fotku zveřejní? Má policie právo ho sebrat za veřejné pohoršování? Nebude to náhodou body shaming? Kde je ta hranice, co se nám musí líbit a co nemusí? Každoročně se v Trutnově koná hudební festival Obscene Extreme. Stačí se podívat na pár fotek a v tuhle chvíli můžeme spekulovat nad tím, co je a není normální, co je a není správné. Když je a není čas na body shaming… A to tam jezdí i děti.
