„Když se neumí chovat, nikam s ním nechoďte,“ vyslechla jsem si v divadle na představení pro děti

Jdete s dětmi do divadla s očekáváním, že se pobavíte. A odcházíte zklamaná ze zloby ostatních lidí. Bylo to divadlo pro děti, s věkovým rozmezím 3–5 let. U takového typu představení se přirozeně očekává, že půjde o jednoduchou pohádku pro nejmenší a že malé děti prostě nezvládnou celých 30 minut sedět bez hnutí a soustředit se. Jsou to děti – veselé, hravé, zvídavé, povídavé. Očekávám, že některé děti v sále budou hodnější, jiné méně. To je normální.

Vyrazili jsme s nadšením a moc se těšili. Lístky máme rezervované předem, včetně konkrétních míst, takže se nemusíme nikam tlačit a pravděpodobně budeme dobře vidět. Usadíme se v sále, zhasne se a pohádka začíná. Syn se baví, já taky – jsme oba spokojení. Čas příjemně plyne. Prvních deset minut proběhne naprosto v pohodě. Synek se soustředí na představení, hltá každé slovo, každý pohyb a zpívá si písničky spolu s herci.

Druhá desetiminutovka už je horší. Divadlo ho sice stále baví, ale začíná se vrtět, rozhlíží se kolem sebe, občas se mě na něco ptá, zvedá se ze sedadla a chce mi něco říct. Snažím se ho usměrnit a připomínám, ať ještě chvíli vydrží, že už se blíží konec a že jsme zvědaví, jak pohádka dopadne.

Je tady poslední desetiminutovka. Udržet synovu pozornost je čím dál těžší. Zajímá ho všechno okolo, začíná vyrušovat a chce si hrát – divadlo ho přestává bavit. Stačí se rozhlédnout a vidím, že není jediný. Prostě, je to dítě. Nedokáže se soustředit tak dlouho. Snažím se být tolerantní k ostatním i ke svému dítěti. Snažím se ho zaujmout a zklidnit. Podaří se mi to na pár chvil, ale celý proces se opakuje.

Odpočítávám minuty do konce představení. A konečně je to tady, padá mi ze srdce velký kámen. Zvládli jsme to, a myslím, že vcelku dobře. Pozornost sice neudržel až do konce, ale v porovnání s ostatními dětmi jsme patřili k těm klidnějším. Paráda… jenže za chvíli přijde studená sprcha.

Při odchodu ze sálu se kolem mě mihne paní se svou dcerkou. Mezi zuby procedí větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Když se neumí chovat, nikam s ním nechoďte.“ Nečeká na rozhovor, omluvu, vysvětlení ani konfrontaci. Zpraží mě a zmizí. Jsem zaražená a v hlavě mi to šrotuje. Bylo to opravdu tak hrozné?

Nebyla to projekce pro dospělé, bylo to představení pro děti do pěti let. Kde seděla ta paní a s jak velkým dítětem tam byla? Bylo to její dítě opravdu celých 30 minut potichu? Je potichu na každém představení? Co když příště vyrušuje? Možná to zjistím – paní si pamatuji, a příště ji budu vyhlížet. Jsem totiž zvědavá na maminku s nejdokonalejším dítětem na světě. My to očividně nejsme, ale co. Den nám nezkazila. A příští představení? Jasně, že půjdeme. Bylo to super!