Článek
Na úvod chci uvést, že na dovolenou si může jezdit každý, kam chce. Pokud je někde spokojen, prosím, ať tam tráví čas. Ale pokud někdo celý život jezdí jen a pouze na jedno místo, aniž by poznal něco jiného, a po návratu vždycky řekne, že to úplná bomba nebyla, měl by se nad sebou zamyslet, kam pojede příště.
Řeč je o Katce, mojí kamarádce, která jezdí celý život jen a pouze do Chorvatska. Nic proti – také jsem tam několikrát byla, ale postupem času jsem tu zemi začala spíše nenávidět než milovat. Ano, moře krásné, příroda nádherná, památky okouzlující. A tím pro mě benefity končily. Každý rok bylo všechno víc a víc dražší, aniž by se jakkoli zvyšovala úroveň služeb. Připadali jsme si jako chodící peněženky, které chce každý druhý jen obrat o peníze, aniž bychom za to dostali nějakou přidanou hodnotu. A tak holt – kdo chce kam.
Máme to tam rádi
S Katkou se to opakuje vlastně každý rok stejně. Na konci jara mi vítězoslavně oznámí, že už mají zamluvený a zaplacený apartmán v Chorvatsku. Kde, to se ani nemusím ptát. Je to jejich oblíbený Biograd, kde tráví každý rok jeden týden a kde to musí znát snad lépe než své rodné město. A vždycky mi na jaře řekne, že to tam mají rádi, jsou tam zvyklí a že se tam těší.
Potom uplyne pár měsíců, ona přijede – a že by byla nějak odpočatá, spokojená, nadšená, to se říct nedá. Většinou vypadá ještě víc strhaně než před odjezdem. A vypráví, že sice dobrý, ale že příští rok už se asi podívá po něčem jiném. No, a uběhnou měsíce, nastane jaro a Káťa zase přijde s tím, že letos znovu Chorvatsko, znovu Biograd, znovu apartmány, kam jezdí každý rok. Ach jo.
Klidně si do toho Chorvatska zase jeď, pro nás to není
A letos to přišlo zase. Už jsem se těšila, že mi po těch letech oznámí, že pojedou jinam, ale nestalo se. Bylo to zase jako přes kopírák. Ani jsem to nepotřebovala poslouchat, protože to bude stále totéž: cesta bez zastávky tam, týden v apartmánu, vlastní jídlo, vlastní pití, matrace na kamenné pláži, snaha se opálit a zase cesta bez zastávky zpět.
„Klidně si do toho Chorvatska zase jeď, pro nás to není,“ divila jsem se, že tam i po všech řečech každý rok po návratu zase jede. Řekla jsem jí, že když já někam jedu, tak si to tam jedu užít – radši budu dva roky doma, abych si mohla zaplatit a dopřát vše, co chci. Abych mohla být na dovolené dlouho, mohla všechno vidět a poznat, mohla se tam stravovat, jíst, pít, bavit se.
Není to můj styl
Přijet tam, připravovat snídaně, obědy a večeře, uklízet nádobí, apartmán… ne, tohle není můj styl. Já jedu na dovolenou poznávat a odpočívat. Vařit můžu doma – a aby manžel vypil přes den deset piv, jako ten její, na to se opravdu nemusí přesouvat do Chorvatska; to zvládne i tady.
Když jsem jí to řekla, trochu uznala, že ani ona z toho není dvakrát nadšená, že zatímco manžel a děti si to vesměs užijí, ona je tam opravdu za služku. Stejně jako doma. Takže aspoň už vím, co mi bude říkat po návratu. A jestli tam za rok pojede znovu? Vsadím se, že ano – zase na to špatné zapomene a nechá se ukecat. Ach jo.
