Článek
Kdo si nechává jídlo ve společné pracovní lednici, ten moc dobře ví, že je to často spíš test nervů než běžná rutina. Nejde jen o nepořádek, zapomenuté krabičky nebo zápach, který se z lednice line pokaždé, když ji někdo otevře. Nejhorší je něco úplně jiného — když si z domu přinesete oběd, těšíte se na něj celé dopoledne, a když si pro něj konečně jdete, zjistíte, že je pryč. Někdo vám ho jednoduše sebral a snědl. Bez ptaní, bez studu, bez výčitek.
Moje jídlo pravidelně končilo v cizím žaludku
Jsem poměrně tolerantní člověk a ještě bych dokázala pochopit, že někdo jednou sáhne omylem po špatné krabičce. Třeba když mu jídlo chystá partnerka, obaly vypadají podobně a on přesně neví, co si vlastně přinesl. Taková situace je nepříjemná, ale pořád se dá brát jako omyl.
Jenže tady o žádný omyl očividně nešlo. Když se několikrát po sobě stane, že otevřete lednici a váš oběd je pryč, je jasné, že to někdo nedělá náhodou. A to už není nedorozumění, ale obyčejná krádež. Sprostá, drzá a opakovaná.
Domluvy nezabraly, slušnost taky ne
Nejdřív jsem to zkoušela řešit po dobrém. Upozorňovala jsem na to, že jídlo mizí, nechávala vzkazy na lednici, zmínila jsem to i v šatně. Doufala jsem, že se dotyčný aspoň lekne a přestane. Jenže nic. Jídlo mizelo dál, jako by si někdo ze společné lednice udělal vlastní bufet zdarma.
A právě v tu chvíli mi došla trpělivost. Když člověk narazí na někoho, kdo opakovaně bere cizí obědy a spoléhá na to, že mu to bude procházet, začne přemýšlet, jak mu jeho drzost konečně zatrhnout.
Připravila jsem past pro zloděje
Tentokrát jsem si schválně nachystala jídlo, o které jsem sama vůbec nestála. Věděla jsem totiž, že je velká šance, že zase zmizí. A přesně o to mi šlo. Chtěla jsem mít jistotu, že ten, kdo mi obědy bere, ho vezme znovu. Dala jsem ho do stejné krabičky, se stejným popiskem, aby bylo jasné, že nesáhne vedle. A co se stalo? Jídlo zmizelo. Paráda.
Můj plán započal realizaci. Nešlo mi o náhodu ani o jednorázový výstřelek. Chtěla jsem tomu člověku konečně ukázat, že krást kolegům jídlo se nemusí vyplatit tak snadno, jak si dosud myslel.
Pomsta přišla hned další den
Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekala. Oběd z lednice zmizel. Někdo si ho zase bez ptaní vzal a s největší pravděpodobností ho i snědl. Jenže tentokrát to nebyl konec příběhu, ale začátek té části, na kterou jen tak nezapomene.
Hned druhý den jsem u lednice zveřejnila jasný vzkaz a dala všem najevo, že tentokrát zloděj opravdu nesáhl po tom, po čem si myslel. Nemusela jsem nikoho jmenovat. Stačilo, že ten člověk sám moc dobře věděl, že se to týká právě jeho.
Co jsem napsala? Svou krabičku jsem doplnila vzkazem s přáním dobré chutí a otázkou, zda dotyčnému chutnalo včerejší jídlo. Bylo totiž doplněno konzervou pro kočky. Jsem přesvědčená, že když tohle dotyčný četl, udělalo se mu hodně nevolno. Ale nebojte, tak krutá nejsem. Chtěla jsem být, ale nebyla. Kočičí konzerva tam nebyla. Ale to se ten dotyčný nedozví.
No, a výsledek? Od té doby už mi jídlo z lednice nezmizelo ani jednou.
Někdo se poučí až ve chvíli, kdy se sám spálí
Možná to nebylo právě diplomatické řešení, ale očividně bylo účinné. Když nezabraly prosby, upozornění ani obyčejná slušnost, zabral až strach a to, že příště by mohlo být dotyčnému špatně.
A upřímně? Dodnes si říkám, že jsem to měla udělat mnohem dřív. Protože někteří lidé nezačnou respektovat cizí věci proto, že je to správné. Začnou až ve chvíli, kdy jim konečně dojde, že za svou drzost můžou také něco schytat.
