Článek
Jsem moc ráda, když mi chce někdo udělat radost, když mě někdo chce potěšit, trochu mi zlepšit den. Stačí kompliment, úsměv nebo třeba nějaká drobnost. A to klidně i v podobě kávy. Jednu takovou se mi rozhodl koupit i můj kolega.
Chci ti zlepšit den
Nevím, zda mi chtěl jenom zlepšit den, nebo měl nějaké vedlejší úmysly, ale ten den mi kolega přinesl kávu. A já musím říct, že mě to potěšilo, udělalo mi to velkou radost. Málokdy něco dostanu jen tak, málokdy mi chce někdo udělat radost.
A tak jsem se na něj s milým úsměvem podívala a zeptala se ho, co tím sleduje, proč to vlastně dělá. A on, že je to jen tak, že se rozhodl mi zlepšit den. To se mi líbilo, není moc mužů, kteří by měli takhle spontánní nápady jen proto, aby svou kolegyni v práci potěšili.
Nedala se pít
Snaha dobrá, ale provedení bohužel nebylo úplně ideální. Přinést kávu byl dobrý nápad, ne že ne. Ale trochu problém byl v tom, kde ji vzal. Nebyla z kavárny, ale z automatu v budově. A jak známo, ten umí všechno, jen ne dobré kafe. A to, které je nevalné chuti, se kolega patrně snažil vylepšit tím, že tam přidal několik lžiček cukru. A problém byl na světě.
Jen jsem si srkla, abych ochutnala, a měla jsem co dělat, abych se nezašklebila. Ta káva se totiž vůbec nedala pít, byla strašná, nepitelná. A teď – co s ní? Mám ji vypít a dělat, že je v pořádku? Nebo prostě na rovinu říct, že koupil něco hrozného?
Já se ti omlouvám
Pít se nedala a já jsem se rozhodla, že budu upřímná. A tak jsem se po prvním napití podívala na kolegu a řekla mu, že moc děkuji, že mi udělal velkou radost, ale že ta káva se bohužel pít nedá. Že to prostě nezvládnu, že je nepitelná. A došla jsem až ke dřezu, kam jsem ji vylila. To se prostě nedalo.
Nemělo to vyznít jako urážka ani výtka, že neumí koupit dobrou kávu. Prostě ten náš automat dobrou kávu dělat neumí. Pijí ji snad jen lidé, co nemají chuťové buňky, nebo lidé, kteří potřebují doplnit kofein bez ohledu na chuť. Nikdo jiný asi ne.
Zaplať mi ji
Myslela jsem, že situace s kolegou je vyřízená, ale bohužel nebyla. Vypadal, že se urazil. No dobrá, tak si s ním o tom ještě promluvím, pomyslela jsem si. Ale on se začal chovat zcela nepochopitelně.
Přišel ke mně s tím, že když mu káva ode mě není dost dobrá a já ji vylévám do dřezu, tak ať mu ji zaplatím. V tu chvíli jsem si myslela, že je to vtip. Ale po chvíli jsem pochopila, že nebyl. Opravdu chtěl, abych mu ji zaplatila. A prý stála 25 Kč. No, tak jsem sáhla do kapsy, vylovila 30 korun, dala mu je do ruky a řekla, ať si zbytek nechá, že to má jako dýško. A on? Peníze opravdu sbalil a odešel. Jak na to koukali ostatní, kteří tuhle tragikomickou scénku viděli, si asi dokážete představit.
