Článek
Mám ráda třídní srazy. Byli jsme dobrá parta, skvělý kolektiv, a tak rádi zavzpomínáme na to, jaké to ve škole bylo a co jsme zažili. A také se pochopitelně bavíme o našich současných životech. Jak se máme, co děláme, doma i v práci. A jak jsem zjistila, někteří mají potřebu se vychloubat trochu více. Proč? Nevím, dost možná aby udělali lepší dojem.
Jsem manažer
Dala jsem se do řeči s Karlem, spolužákem, se kterým jsme si docela dobře rozuměli. Na předchozích srazech nebyl, takže jsem vůbec nevěděla, jak žije. Potřebovala jsem z něj vytáhnout vše o jeho životě, a to se mi také povedlo. Je zadaný, má jedno dítě a pracuje prý jako manažer. A to v krajském městě v jednom obchodním centru.
A o této práci se rozpovídal celkem dost. O tom, co dělá, jak má velkou zodpovědnost, jak má velký plat a jak to tam na něm stojí. No, musím říct, že to na mě docela zapůsobilo. Vždycky to byl takový ňouma a hle, jak se najednou vypracoval. Pochválila jsem mu práci a popřála, ať se mu daří.
Ne, není
Ale jak se říká, lež má krátké nohy. A to se v případě Karla celkem brzy a rychle potvrdilo. Po pár týdnech od srazu jsem totiž vyrazila na nákupy. Právě do obchodních center. A při té příležitosti jsem se rozhodla, že udělám i trochu větší nákup v supermarketu. A proč ne rovnou v tom, kde dělá Karel, třeba ho tam potkám, pomyslela jsem si.
Chodila jsem po prodejní ploše a vyhlížela chlápka v obleku, který tam tomu šéfuje. Ale pak jsem viděla někoho, kdo byl Karlovi hodně podobný, jel ze skladu s paletou a zmizel v uličce. Tak byl to on? Musím to jít zjistit. Zašla jsem směrem, kam zajela paleta, a co nevidím — ano, je to Karel. V obyčejném zaměstnaneckém mundúru se jmenovkou stál u regálu, rozbaloval paletu a rovnal věci z ní.
Lež? Proč?
„Ahoj, Karle,“ pronesla jsem. Když mě viděl, bylo jasně vidět, jak je z toho vyjevený, vyděšený a neví, co říct. „Proč jsi mi lhal?“ zeptala jsem se. A on mi odpověděl nejhloupěji, jak mohl. Prý nelhal, je tam manažer, ale mají málo zaměstnanců, tak musí dělat práci za ně. Jo, to určitě, pomyslela jsem si. A zrovna s paletovým vozíkem rovnat zboží — a ještě na to dostal jmenovku. To mě pobavilo a já se rozchechtala na celé kolo. Nad absurdní výmluvou i celou situací.
Zakroutila jsem hlavou a odešla. A uvědomila si, že můj názor na Karla byl vlastně po celou dobu pravdivý. Ano, byl to takový ňouma, jen ze sebe na srazu prostě chvíli dělal něco, čím není. A nenapadlo ho, že pravda prostě vyjde najevo. A taky vyšla.
