Článek
Představa babičky jako usměvavé důchodkyně z vesnice, která má celý den čas na vnoučata, zahrádku a slepice, dnes působí skoro jako pohádka z minulého století. Realita je úplně jinde. Dnešní babičky často stále chodí do práce, řeší vlastní účty, směny, únavu a rozhodně nemají volné dny jen proto, že se narodilo vnouče. Přesně to ve svém příběhu popsala i naše čtenářka Jana. A trefila tím problém, o kterém se moc nemluví: být dnes babičkou je mnohem složitější, než si lidé rádi představují.
Babičkou jsem jen podle jména
Když jsem se dozvěděla, že budu babičkou, měla jsem obrovskou radost. Strašně jsem se těšila, až moje dcera otěhotní a až se jí narodí dítě. Když přišla zpráva, že čeká holčičku, byla jsem nadšená o to víc. Nemohla jsem se dočkat, až svou vnučku poprvé uvidím a budu ji chovat.
Jenže v té době mi ještě úplně nedocházelo, co to bude znamenat v praxi. Nebo spíš co to znamenat nebude. Babičkou jsem se sice stala, ale spíš jen formálně. Mám ten titul, to oslovení, ten rodinný status. Jenže čas, který bych chtěla své vnučce dát, jednoduše nemám. A to je na tom to nejbolestivější.
Babička ano, důchodkyně rozhodně ne
To, že jsem se stala babičkou, totiž vůbec neznamená, že jsem zároveň i žena v důchodu, která má volné dny a může kdykoliv přiskočit na pomoc. Do důchodu mám pořád ještě daleko. A právě v tom je ten problém, který si mnoho mladších lidí vůbec neuvědomuje.
Představa, že si budu brát vnučku na několik dní v týdnu, pomáhat pravidelně s hlídáním a být dceři kdykoliv k dispozici, je dnes spíš úsměvná než reálná. Ne snad proto, že bych nechtěla, ale protože prostě nemůžu. Musím dál chodit do práce, plnit své povinnosti a vydělávat si na život. Z něčeho přece musím žít.
Dcera už se mě samozřejmě ptala, jestli bych občas nemohla pohlídat. A mě pokaždé mrzí, že odpovídám stejně: že bych ráda, ale nejde to. Krčit rameny a říkat vlastnímu dítěti, že mu nemůžete pomoct, i když byste chtěli, je dost hořký pocit.
Práce mě drží zkrátka i ve chvíli, kdy bych chtěla být s rodinou
Lidé si často myslí, že babička je automaticky záložní plán pro každou krizovou situaci. Jenže tak to dnes zdaleka nefunguje. Když jsem v práci, tak zkrátka nemohu ze dne na den všechno zahodit a běžet hlídat. Dovolené nemám neomezeně a už vůbec si ji nemůžu plánovat podle toho, kdy se to zrovna hodí rodině.
I kdybych chtěla být k dispozici častěji, zaměstnání mě drží pevně při zemi. Směny, povinnosti, únava, zodpovědnost. To všechno je pořád moje realita. A do toho se ode mě zároveň tak trochu očekává, že budu fungovat jako klasická babička „na zavolání“. Jenže tahle představa dávno přestala odpovídat době.
Na plnohodnotné babičkovství si budu muset ještě počkat
Stačí si to jednoduše spočítat a je jasno. Jsem ročník 1965, což znamená, že do důchodu půjdu až kolem pětašedesáti let. Ještě několik let tedy potrvá, než budu moci své dceři říct, že pohlídám kdykoliv bude potřebovat, bez složitého plánování a přizpůsobování.
Do té doby to prostě bude muset zvládat hlavně sama. Nebo se bude muset přizpůsobit tomu, kdy zrovna můžu já. A to mě upřímně mrzí. Protože chuť pomáhat mám. Jen nemám svobodu, kterou si s rolí babičky většina lidí automaticky spojuje.
Dnešní babičky nejsou pohodlná výpomoc zdarma
Nejvíc mě na tom všem štve, že se pořád drží zastaralá představa, podle které je babička téměř automatická pomocná síla pro mladou rodinu. Jenže dnešní realita je jiná. Spousta žen se stane babičkou dávno předtím, než mají nárok na důchod, a místo hlídání vnoučat musí ráno vstávat do práce.
A tak vzniká zvláštní paradox. Rodina už vás vnímá jako babičku, ale systém vás pořád bere jen jako zaměstnance, který má ještě několik let makat. Mezi tím zůstává jen frustrace a pocit viny, že nejste tam, kde byste chtěla být.
Já bych své dceři vyhověla ráda. Jenže to nejde. Nemůžu dát výpověď, sedět doma a tvářit se, že nějak bude. Finančně si to dovolit nemohu. A tak jsem babičkou jen napůl — srdcem úplně, časově skoro vůbec.
