Článek
Mají si děti hračky půjčovat? Samozřejmě. Jedno dítě má něco, druhé zase něco jiného. A je fajn, když si to mezi sebou prostřídají. Rozhodně by to ale nemělo být tak, že je to samozřejmost nebo povinnost. Půjčování hraček podporuji, ovšem všechno by mělo mít své meze, svoje mantinely a pravidla.
Nepůjčím!
Na dětském hřišti, v dětském koutku nebo klidně i venku před domem – všude tam se dokola opakují stejné situace. Dítě si přinese hračku, se kterou si hraje, a jiné dítě si ji chce půjčit. Pokud je malé, prostě přijde a začne ji prvnímu dítěti rvát z rukou. Je na rodičích, aby takový spor urovnali.
Když je dítě větší, nejspíš přijde a zeptá se, zda si hračku může půjčit. A potom je to (nebo by to aspoň mělo být) na domluvě mezi dětmi… Jenže to tak často nebývá. Tu hračku chtějí v danou chvíli obě, ale mít ji může jen jedno. Tomu druhému zbudou jen oči pro pláč.
Zatímco dítko, které hračku vlastní, ji nechce půjčit, rodič obvykle razí úplně opačný přístup a snaží se svého potomka přemluvit: „Vždyť to druhé dítě hezky poprosilo, určitě hezky poděkuje, chce si ji jen vyzkoušet…“ Je to tak správně? Podle mě ne, není.
Ne, teď je naše
Zažila jsem to už mnohokrát a ještě mnohokrát zažiju. Ano, jsem ta „černá ovce“ dětského hřiště. Jsem maminka, která své dítě nepřemlouvá, aby své hračky půjčovalo. Naopak ho podpořím v tom, aby si je nechalo, pokud si s nimi právě hraje. Co je na tom špatného? Dítě si hračku vzalo jako první, nebo ji dokonce přineslo z domova. Chce si s ní hrát, tak mu na ni nikdo nesmí sahat.
Jasně, až hračku chtít nebude, není problém ji někomu půjčit. Ale brát mu ji přímo z rukou? To opravdu nepodpořím. A dám to jasně a rázně najevo jak dítěti, které ji chce, tak jeho mamince: „Teď je hračka naše a bude volná, až my budeme chtít.“ Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, jak se říká…
Ano, platí to i naopak
Samozřejmě to platí i obráceně. Když přijdeme na hřiště a houpačka je obsazená, nebudeme tam „somrovat“ a dožadovat se, aby nám ji uvolnili. Stejně tak pokud si někdo hraje s naší oblíbenou hračkou, nenutím svého potomka, aby šel poprosit s tím, že to určitě zabere. Smíříme se zkrátka s tím, že teď ji má někdo jiný. Teprve až bude volná, je konečně naše. A na jak dlouho? Na tak dlouho, jak budeme chtít. Rozhodně ne jen na minutku, než se zase objeví další maminka s prosícími dětmi.
Je skvělé, že děti umějí poprosit a poděkovat. Ano, jsou to kouzelná slovíčka, která je dobré znát a používat. Ale i ony by si měly uvědomit, že nejsou automatickým klíčem k čemukoli, co právě chtějí. Vždycky záleží na tom, jestli jim druzí vyhoví, nebo ne.
