Článek
Mám ráda peníze, protože mi dávají svobodu. Můžu si za ně koupit, co chci, a nemusím se nikoho doprošovat. Můj manžel je přesvědčený, že to všechno je jen výsledek mé běžné práce. Jenže pravda je jinde. Část peněz, které nosím domů, mám z brigády, na kterou zrovna pyšná nejsem. A právě to je moje velké tajemství.
Přes den obyčejná práce
Na první pohled vedu úplně normální pracovní život. Dělám v call centru, kde celé směny komunikuji se zákazníky, zjišťuji jejich spokojenost a nabízím jim další služby. Není to práce snů, ale má jednu velkou výhodu — relativně volný režim a možnost plánovat si směny tak, aby mi to vyhovovalo.
Právě ta flexibilita mi dlouho připadala jako největší plus. Jenže postupem času se ukázalo, že ani to mi nestačí. A tehdy do mého života vstoupila ještě druhá práce.
Druhé call centrum. Jen úplně jiné
Ano, i moje brigáda je vlastně call centrum. Jenže tentokrát nevolám já lidem. Tentokrát volají oni mně. Přesněji řečeno, volají mi muži. Jen muži.
A většinou nestojí o žádný dlouhý rozhovor. I když občas se najde i někdo, kdo si chce spíš povídat než cokoliv jiného. Většinou je ale jasné, proč volají. Pracuji na erotické lince.
Říct to nahlas je pro mě pořád nepříjemné. Ne kvůli tomu, že bych nevěděla, co dělám, ale kvůli tomu, jak to zní. A hlavně jak by na to reagovalo moje okolí.
Nedělám to proto, že bych to milovala
Na té práci není nic, co by mě osobně nějak přitahovalo nebo naplňovalo. Není to něco, co by mě vzrušovalo, bavilo nebo nějak vnitřně těšilo. Naopak. Někdy je mi z toho, co od některých mužů slyším, spíš těžko.
Jenže jsem se na to naučila dívat chladně. Beru to čistě jako výkon, jako způsob výdělku, nic víc. To, co ode mě slyší, není autentické nadšení ani emoce. Je to role. Hraná reakce, naučený projev, práce bez osobního vztahu. A očividně to těm mužům vůbec nevadí. Většina z nich nehledá skutečný kontakt, ale jen rychlé naplnění nějaké své potřeby.
Upřímně mě občas až zaráží, že jsou lidé ochotní za něco takového utrácet peníze, zvlášť v době, kdy je internet plný podobného obsahu zadarmo. Ale zjevně je pro ně důležité něco jiného. Možná iluze, že je na druhé straně někdo jen pro ně.
Největší problém nejsou cizí muži. Je to strach, že se to dozví doma
Nejvíc mě neděsí samotná práce. Nejvíc mě děsí představa, že by se to dozvěděl manžel. A vlastně kdokoliv z rodiny.
Bojím se ostudy, odsouzení a hlavně toho, že by to můj muž bral jako zradu nebo podvod. I když se s nikým nescházím, s nikým nic nemám a nevnímám to jako nevěru. Je to práce. Podivná, ne úplně důstojná, ale pořád jen práce. Jenže jsem si téměř jistá, že on by to takhle neviděl. A právě proto o tom mlčím.
Nejsem v tom sama, ale klid mi to stejně nedává
Vím, že nejsem jediná, kdo něco takového tají. I mezi kolegyněmi je víc žen, které mají doma podobný problém a stejné obavy. Navenek vedou normální život, ale vedle něj si nesou tajemství, které by jim mohlo rozbít vztah i pověst.
Jediná útěcha je, že šance na odhalení není příliš velká. Reálně moc neexistuje způsob, jak by na to někdo přišel. Snad jedině kdyby někdo z mého okolí zavolal a poznal mě po hlase. A to je představa, kterou si raději vůbec nechci připouštět.
Protože v tu chvíli by se mi nejspíš sesypalo úplně všechno, co jsem se dosud snažila udržet pohromadě.
