Článek
Psi v útulcích jsou chudáčci. Ne proto, že by se tam o ně dobře nestarali, ale proto, že prostě nemají stálého páníčka, nemají tu lásku a každodenní kontakt, jaký mají psi, kteří měli větší štěstí. Jako malou náhradu nabízí řada útulků takzvané venčení. Rozhodně to ale není žádná spontánní „hurá“ akce, kdy lze přijet kdykoli.
Jsou určené dny a hodiny, kdy je možné dorazit, vybrat si pejska a jít s ním na procházku. Pak ho zase vrátíte. Psovi se tím zpříjemní den a vy máte dobrý pocit, že jste udělali něco pro „němou tvář“. Samozřejmě úplně nejlepší by bylo vzít si psa rovnou domů, ale to ne vždy jde.
Pojedeme venčit
Dříve jsem jezdila venčit psy z útulku celkem často, ale jakmile jsem začala budovat rodinu, nezbyl na to čas. Teď jsem si řekla, že bych to mohla obnovit. A že vezmu i syna, bude to pro něj zpestření. Nadhodila jsem mu ten nápad a on souhlasil. Následovalo však důkladné vysvětlování, že pejska si jen půjčíme, půjdeme s ním na procházku a pak ho zase vrátíme. Pejsek nebude náš, nebereme si ho domů. Zdálo se, že to syn chápe a souhlasí.
Tak jdeme na to
Počasí sice mohlo být lepší, ale co už. Máme to naplánováno, tak jedeme. V útulku jsme skoro jediní, což je pro psy spíš smutné, ale pro nás výhoda. Můžeme si vybrat. Doporučí nám několik pejsků, kteří jsou hraví a hodní k dětem. Jednoho vybereme, podepíšu potřebné formuláře a můžeme vyrazit na procházku.
A je to paráda. Psík je skvělý, syn si to náramně užívá. Kam se hrabou děti, jeho kamarádi – pes je očividně mnohem lepší parťák, a to se znají jen pár desítek minut. Jsem si jistá, že jsme tím zpříjemnili den nejen jemu, ale i mému synovi.
Mamííí, já ho chci domů
Hodiny vyhrazené pro venčení pomalu končí, a tak se vracíme zpátky do útulku. A už to začíná. Přestože jsem synovi několikrát vysvětlovala, že si pejska jen půjčíme, že to není náš ani nikdy nebude, teď je všechno jinak. „Mamííí, já ho chci domů,“ začíná naléhat. Ale nejde to. Opravdu ho vzít nemůžeme, a ani nechceme.
Jeho čtyřnohý parťák vzal loučení v pohodě – možnost si odpočinout a plná miska jsou dostatečné důvody, proč si na nás za chvíli už ani nevzpomene. Ale můj syn? Naléhá, přemlouvá, brečí, vzteká se. A ještě několik dní poté to zkouší, než na to postupně zapomene.
Ano, nebo ne?
A teď co? Byl to dobrý nápad, nebo nebyl? Mám to zkusit znovu s tím, že příště už bude syn na tuhle situaci lépe připravený? Nebo raději počkám, až bude větší? Bylo krásné vidět, jak ho procházka se psem bavila, ale bylo i hrozné sledovat, jak se pak trápil.
Takže pokud i vy o něčem podobném uvažujete, mám pro vás radu: zvažte to. Venčení je skvělá věc, ale než vyrazíte s dětmi, připravte se na to, že budou chtít psa domů. Já to tušila, ale že ta scéna bude až tak velká, to jsem opravdu nečekala.
