Článek
Já jsem matka, kdo je víc. I tak by se dalo jednoduše charakterizovat smýšlení některých maminek, které vyrazí do ulic měst. To, že před sebou tlačíte kočárek, nebo vedete dítě za ruku, z vás rozhodně nedělá něco více. A už vůbec vás to neopravňuje k tomu, abyste si vynucovala právo na výhody a benefity.
Jsem tu s kočárkem, pustíte mě?
Když podceníte plánování svého výletu, dopadne to katastrofou. Co mám na mysli? Kombinaci hezkého dne a jedné ze známých turistických atrakcí. Ano, přiznávám, prostě jsem to podcenila a na výlet jsme vyrazili tak, jako stáda jiných lidí. Bylo přecpáno, byly fronty. No, co už, příště budu u plánování výletu trochu víc přemýšlet. Holt se muselo čekat u pokladen na vstup, trochu to vázlo i na toaletách a fronty se tvořily i u stánků s jídlem. Ale když už jsme tady, tak si to přece nenecháme zkazit.
„Dobrý den, jsem tu s kočárkem, pustíte mě?“ slyšela jsem za sebou. Myslela jsem, že jenom svým stáním ve frontě na jídlo někomu blokuji průjezd. Chtěla jsem uskočit a potom mi došlo, že to není o průjezdu. Paní s celkem odrostlejším dítětem v kočárku nechtěla nikam projet, chtěla se dostat ve frontě na jídlo už na řadu. K obsluze. Ano, prostě nás chtěla předběhnout.
Ne, nepustím
Podívala jsem se nejprve do kočárku na jejího 3–4letého syna. Ten nevypadal, že by trpěl podvýživou a už vůbec nevypadal na to, že by nevydržel čekat 15 minut ve frontě na jídlo. Potom jsem se podívala na dotyčnou maminku. Ani ta nevypadala, že by nějak extra strádala. A tak jsem odpověděla z mého pohledu logicky a správně: „Dobrý den, nezlobte se, ale nepustím. Běžte si na konec fronty, jako všichni ostatní.“
Co to vyvolalo si asi dokážete představit. Viditelný šok ve tváři dané dotyčné, zakoulení očima, nějaké to nesrozumitelné zamumlání směrem k mé osobě. Já tomu však nevěnovala pozornost. A na ostatních čekatelích ve frontě bylo vidět, že ani v jejich zájmu není někoho pouštět před sebe. Paní se tak odvalila až na konec fronty a tu si vystála tak, jako všichni ostatní. A mimochodem, trvalo to přesně 11 minut, takže opravdu nic, co by se nedalo zvládnout.
Také jsem matka
I já jsem matka, i já mám děti. Ale nikdy by mě nenapadlo dělat z toho výsadu. To, že je fronta u stánku na jídlo, je sice mrzuté, ale holt takový je život. Jako matka mám možnost zabalit svým dětem vlastní svačinu, stejně jako mám vždy nějakou chuťovku po kapsách, když by byl hlad dítěte už nesnesitelný.
Nenapadlo by mě dožadovat se přednostního vstupu někam jen proto, že jsem tam s dětmi. A to neplatí jenom u front na jídlo, ale i u front u pokladen, u vstupů na různé atrakce, lanovky, vyhlídky a další místa, kde je v pěkné dny narváno. Jediné, kde jsem předbíhání rodičů s malými dětmi schopna trochu tolerovat, jsou toalety. Ale i v tomto případě bych to radši vyřešila využitím nějakého stromku nebo keříku, a předbíhání s dítětem které musí, bych volila jako poslední, krajní možnost. A bylo by mi to dost trapné.
