Článek
Stačí se projít jakýmkoli obchodním centrem a je to patrné na první pohled. Hloučky mladých lidí v oblasti foodcourtu. Všichni posedávají u stolu, na kterém je obvykle jen jedna jediná levná objednávka. Dalším společným charakteristickým prvkem je, že všichni mládežníci hypnotizují obrazovky svých mobilů.
Wi-Fi zdarma
Neomezené datové tarify nejsou nejlevnější. Mnoho teenagerů zkrátka takový tarif nemá. A tak logicky hledají místa, kde je bezplatná Wi-Fi. Food court v obchoďáku je ideálním místem. Aby tu mohli všichni sedět, musí si něco objednat. Většinou stačí jedna levná věc nebo jeden neomezený nápoj, ze kterého pijí všichni.
Brigádníkům v daných fastfoodech je to vesměs jedno, ochrance v obchoďáku taky. A tak tihle mladí s mobily v ruce okupují tamní stolky, aby mohli díky bezplatnému internetovému připojení „sjíždět“ sociální sítě na svých telefonech. A vlastně – proč ne. Když to nikomu nevadí, ať to dělají dál. Sice bych mohla začít moralizovat, že mají mobily vyhodit a jít běhat po venku… ale mně je to fuk, já jejich rodič nejsem, moji potomci to nejsou. Tak se jim do života nepletu.
Mládeži, tady nejste ve fast foodu
Občas podobné skupinky teenagerů napadne, že nevyrazí do obchoďáku, ale sednou si do restaurace. Inu, proč ne, host jako host. Je mi jedno, jestli mu je 18, nebo 60. Ale v restauraci platí určitá pravidla, která je nutné respektovat. A jsou rozhodně přísnější než ve fastfoodu.
A tak šest mladých lidí zasedne ke stolu a po mém příchodu si objednávají vodu. Jednu sklenici vody pro celý stůl. Nic víc. Žádný další nápoj, žádné jídlo. Jenom jednu vodu v ceně pár desítek korun. Mezitím už vytahují své telefony a rychle se připojují na internet.
„Mládeži, tady nejste ve fastfoodu. Objednávejte, nebo si dejte odchod,“ reaguji. Chvíli na mě nechápavě zírají. Tak jim polopaticky vysvětluji, že v restauraci netolerujeme, aby se sedělo „na suchu“ nebo o hladu. Host si má objednávat, utrácet, konzumovat. Nebo mu ukážeme dveře.
Na shledanou
Dle očekávání byla objednávka vody zrušena a mládež se zase vypakovala z restaurace ven. Ale už s heslem na Wi-Fi, čehož využili k tomu, že postávali před podnikem, zahledění do svých mobilních telefonů. No, proč ne, tohle jim nikdo zakázat nemůže. Pokud jim přijde fajn mrznout venku na chodníku, aby zjistili, co je nového na sítích, je to jejich volba. Já bych snad radši obětovala těch pár desítek korun za nějaké pití, abych mohla sedět v teple a v klidu. Ale asi mají jiné priority, co já vím.
Jo, napadlo mě Wi-Fi na chvíli vypnout nebo změnit heslo, abych je při nudné směně trochu potrápila, ale tak „hnusná“ jsem zase být nechtěla. Proč taky? Venku před hospodou nic špatného nedělali a těch pár GB, co si stáhnou, je nám úplně jedno.
