Článek
Teď si možná řeknete, jaká jsem hulvátka, neohleduplná řidička, a že bych si zasloužila, aby na mě někdo podal trestní oznámení. Ale pozor — jsem přesvědčená, že až budete znát kontext, pochopíte mě a usoudíte, že jsem udělala vše, co jsem udělat měla.
Auto v poli
Jedete a najednou vidíte, jak se daleko před vámi auto přes příkop dostalo do pole. Tam ještě pořádný kus rylo v zemi a potom zastavilo. Na první pohled nic extrémního, dalo se předpokládat, že řidič, pokud měl pás, bude v pořádku. A to stejné se dá říct i o jeho autě, které vypadalo — až na trochu pochroumaný předek — zcela normálně.
Zákon velí: zastavit
Zákon č. 40/2009 Sb., § 150 odst. 1 je v tomto ohledu poměrně striktní. Neříká, že jsme povinné „zastavit u nehody“, ale že jsme povinné „poskytnout pomoc“. Z logiky věci: pokud vidíme dopravní nehodu, dá se předpokládat, že mohlo vzniknout i zranění, a správně bychom měly zastavit a jít poskytovat první pomoc.
Já jela dál
Viděla jsem to, vyhodnotila jsem situaci, ale nezastavila jsem. Vytočila jsem tísňovou linku a na ní oznámila dopravní nehodu. Při tom jsem pokračovala v jízdě. V tu chvíli možná přemýšlíte nad tím, že jsem se dobrovolně vystavila riziku trestního stíhání.
Vraťme se však k zákonu č. 40/2009 Sb., § 150 odst. 1, který jasně říká: Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Hrozí mi vězení? Ne!
Nemám obavy ani z toho, že by na mě kdokoliv podal trestní oznámení, stejně jako nemám obavy z toho, že bych šla do vězení. Zákon jsem splnila do puntíku. Ten detail, který jsem doposud nezmínila, je ten, že jsem necestovala sama. Vzadu, na zadní sedačce, jsem měla tříletého syna.
Zastavit vozidlo na opravdu frekventované dvouproudé silnici, kde to málokdo valí povolenou devadesátkou, ale plyn svého auta přišlápne, jsem považovala za extrémní hazard. Nechat stát auto u silnice a desítky vteřin vytahovat syna z auta, nebo ho tam dokonce nechat, jsem považovala za šílenost.
Sama bych zastavila
Jet sama, neváhala bych ani vteřinu. Zastavila bych, sáhla pro vestu a pelášila z auta mimo silnici. Ale zastavit v riskantních podmínkách se synem v autě — to jsem nechtěla. Riskovat to, že nás nějaký šílenec sestřelí, nepřicházelo v úvahu.
Ač o tuzemských zákonech nemám valné mínění, těch pár slov — cituji: „…ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného…“ — nám přece jen pomáhá jednat správně jako milující rodiče, kterým jde víc o blaho, a hlavně bezpečí svého potomka než o nějakého šílence, co pro svou riskantní jízdu vylétl mimo vozovku.
