Musela jsem si barvit vlasy doma. Teď jen počítám, o kolik desítek tisíc jsem přišla

Poprvé v životě jsem se odhodlala obarvit si vlasy doma. A hned přišla lítost. Ne kvůli výsledku, ten mě naopak mile překvapil. Litovala jsem jediného — že jsem to neudělala už dávno. Celé roky jsem poslušně chodila do kadeřnictví a nechávala tam peníze za něco, co jsem teď doma zvládla sama, levněji a bez většího dramatu. K domácímu barvení mě dokopalo až pár kamarádek. A zpětně si říkám, že mě měly přesvědčit mnohem dřív.

Rozumím tomu, že kadeřnice pracují s jinými produkty, že mají své náklady, platí nájem, energie, odvody a samozřejmě si potřebují vydělat. To všechno chápu. Jenže když jsem si doma spočítala, kolik mě stálo samotné barvení a kolik času mi zabralo, začala jsem si klást dost nepříjemnou otázku: za co jsem vlastně celé ty roky platila tolik peněz?

A čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že nešlo jen o poslední kadeřnici, ale vlastně o všechny, ke kterým jsem kdy chodila. Najednou mi to celé začalo připadat jako hodně drahý zvyk, který jsem si jen bez přemýšlení udržovala.

Nejsem člověk, který by musel mít za každou cenu to nejluxusnější, co existuje. A i kdybych chtěla, pořád se bavíme o částkách kolem 300 korun za kvalitnější barvu. Já jsem zvolila rozumný střed a koupila si barvu za 150 korun. Žádná extrémní sleva, žádný podezřelý výprodej, prostě běžná cena.

Už ve chvíli, kdy jsem tu krabičku držela v ruce, mi hlavou běželo, co tedy vlastně v salonu stojí tolik. Protože rozdíl mezi cenou barvy a částkou, kterou člověk nechá u kadeřnice, je najednou až nepříjemně viditelný.

Pořád ve mně hlodal pocit, že profesionální péče musí být přece jen někde jinde a že domácí barvení se tomu nemůže vyrovnat. Čekala jsem, že výsledek bude maximálně „ucházející“. Jenže on byl opravdu dobrý.

A právě v tu chvíli mě to zasáhlo nejvíc. Když jsem viděla, že i s barvou za 150 korun vypadají vlasy dobře, začala jsem si v hlavě promítat, kolik peněz jsem za ta léta zbytečně nechala v kadeřnictvích. A nebyly to malé částky. Spíš desítky tisíc za něco, co jsem bez větších problémů zvládla sama doma v koupelně.

Do kadeřnictví chodit nepřestanu. Jen už tam nebudu nosit peníze za něco, co si zvládnu udělat sama. Stříhání beru jako službu, která má pro mě pořád jasnou hodnotu, protože to doma opravdu dobře neudělám. Tam smysl vidím.

Ale barvení? Tam už ne. Ne když je výsledek doma víceméně srovnatelný a rozdíl v ceně tak propastný. V tu chvíli pro mě ztrácí logiku platit někomu za něco, co zvládnu sama stejně dobře — nebo minimálně dost dobře na to, abych už neměla důvod vracet se kvůli tomu do salonu.