Článek
Někdy si říkám, jestli jsem vůbec ve společnosti slušných lidí. Jestli se pohybuji na místě, kde mají ostatní mozek a rozum, nebo jednají jenom pudově. Naposledy jsem tyhle myšlenky měla na hotelové snídani, když jsem viděla muže a jeho rodinu, jak se chovají. A pohled to nebyl nijak příjemný.
Klasická bufetová snídaně
Všichni to zcela určitě známe – bufetová snídaně. Možnost nabrat si cokoli chceme v množství, jakém chceme. Snídani máme v ceně pokoje, nikdo nás neomezuje v tom, kolik toho sníme nebo vypijeme. Ano, někdo se chová střídmě, jí normálně, jiný zase chce ukázat, že se hotelu nevyplatí a doslova sežere, co se dá. A já říkám: mně to nevadí, neuráží, jsem s tím v pohodě.
Pokud má člověk hlad, je zvyklý hodně snídat, tak ať tráví na snídani třeba hodinu a plácá páté přes deváté. Je to jeho věc, má to zaplacené. Ale i v tomhle případě se tam přece může chovat jako člověk. Ne jako jeden muž, který tam byl se svou rodinkou – u něj už na první pohled bylo vidět, že se chovat neumí.
Dva plné talíře
Že toho někdo sní víc, budiž, ale tenhle chlapík to už vyloženě přeháněl. Z jeho talířů to jídlo dokonce padalo na zem. Měl talíře dva, narvané vším možným. Vajíčka, párky, slanina, fazole. Na dalším pečivo, uzeniny, sýry, nějaké sladké. A jak to nesl, z talířů mu jídlo padalo na zem. A bylo mu to jedno, hrdě si kráčel jídelnou ke svému stolečku.
A já ho viděla, šel přímo proti mně. Když jsem viděla, jak má v každé ruce vrchovatý talíř, normálně jsem se styděla, že musím s někým takovým sdílet hotel a jídelnu. Znechuceně jsem zakroutila hlavou. A potom se to stalo: z talíře mu na zem spadla houska. A co teď?
On vám to nikdo nesežere
Byla jsem hned u něj, houska se zakutálela skoro k mým nohám. No, co už – on měl plné ruce narvaných talířů, já v rukou nic neměla. Tak jsem se tedy sehnula, housku zvedla ze země a ne že bych ji vyhodila. Znechucená tím, co jsem viděla, jsem mu tu špinavou housku ze země položila na talíř. Čekala jsem ledacos, ale že mě za to bude chválit a děkovat? Jemu vůbec nevadilo, že ta houska bude plná špíny, on ji určitě i sní. Proboha.
Tak jsem to nevydržela a řekla mu, že se nemusí bát, že mu tu snídani nikdo jiný nesežere. Že si klidně může jít třeba desetkrát přidat a že to bude lepší než narvané talíře, ze kterých housky padají na zem. Řekl jen „děkuji“ a šinul si to dál ke svému stolku. A nevypadalo to, že by si moje rady vzal nějak k srdci.
Druhý den změna
Ale druhý den – to jsem nečekala. Zase jsem ho potkala. Nesl si jeden talířek, normálně naložený. A když mě viděl, slušně mě pozdravil. Ještě párkrát jsem zahlédla, jak si jde přidat. No, byl pořádný cvalík, není se čemu divit. Ano, sice snědl, co mohl, ale oproti prvnímu dni alespoň nějak kulturněji. Nevím, zda proběhla nějaká sebereflexe, nebo netušil, že si nemusí nabrat vše na první dobrou, ale já jsem ráda, že se z toho původního burana stal trochu normálnější člověk.
