Článek
Když jsem jezdila s kočárkem, bylo běžné, že jsem ho nechala třeba před obchodem a šla si dovnitř něco koupit. Ano, byl to risk, ale co se dalo dělat jiného, když tam byly jen schody, nebo to byl tak malý krámek, že bych se tam s kočárkem nevešla. Dítě spalo a já vždycky doufala, že těch pár minut také spát bude.
Občas, když se probudilo, se prostě našel nějaký ten kolemjdoucí, nějaká jiná žena nebo babička, která chvíli pohoupala, než jsem z obchodu vyšla. Já děkovala, byla jsem štěstím bez sebe a cítila jsem vděk. A vždycky jsem si říkala, že až bude potřeba totéž, pomohu také.
Opuštěný kočárek
Jdu po ulici, před malým krámkem se zdravou výživou stojí kočárek. Z dálky vidím, že se hýbe. Je mi jasné, že se tam dítě hrabe. Jak jdu blíž, slyším i jeho křik. No jo, klasická situace, maminka si potřebovala nakoupit a dítě v tu nejnevhodnější dobu muselo vstávat. Tak se zastavím u kočárku, chytnu madlo a začnu houpat. Mírně se nakloním do korbičky, abych viděla, že je dítě v pořádku. Houpám, dělám „ššš“, abych dítě utišila.
A daří se mi to, pláč pomalu ustává, dítě se klidní, možná ještě usne, nevím. Ale to už zjistit nestíhám, najednou slyším, jak se otevírají dveře obchodu, cinkne zvonek a než vůbec zvednu hlavu, už to slyším. Ve chvíli, kdy se miminko v kočárku utišilo, na mě dáma začne řvát, co že to dělám, co si to dovoluji.
No dovolte?
Otočím hlavu, vidím rozzuřenou mladou paní, která stále huláká, divoce gestikuluje. V tu chvíli opět začne plakat její miminko. Chci reagovat klidně, říkám pravdu, že její dítko brečelo, šla jsem kolem, tak jsem chvíli pohoupala. Už jsem věděla, že žádné díky ani vděk nemám čekat. Ale doufala jsem aspoň v neutrální ukončení tohoto konfliktu.
Ale nestalo se. Dostalo se mi další spršky nadávek, prý co mám co šahat na cizí kočár, co se mám co starat o cizí dítě. A že brečí? No tak co jako, však by ho to za chvíli přešlo. A po tomhle už jsem opravdu nevěděla, co na to říct, jak reagovat, co dělat.
Matka?
Zakroutila jsem znechuceně hlavou a odcházela pryč. A v mysli se mi točila jen jedna věta. Že některé ženy by prostě neměly mít děti. Že ne každá žena může být matka. Místo, aby byla paní ráda, že jí někdo jiný nabídne pomoc, že uklidní její dítko, je ještě zlá.
Pokud je natolik úzkostlivá, tak nemá nechávat kočárek venku samotný. Ale mně přijde naprosto přirozené, normální a běžné, že prostě pohoupu, abych pomohla. Dříve jsem to ocenila já a stále věřím, že dnes to maminky také ocení. A kvůli jedné blbé zkušenosti lhostejná rozhodně nebudu.
