Článek
Sníh nějaký byl, počasí bylo krásné, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme na hory na lyžovačku. A bylo to docela fajn — až na problém s lidmi ve frontě. Ano, také nemám ráda předbíhání, nesnáším, když se někdo neohleduplně někam hrne, ale to, co se na lanovce dělo, to bylo šílené. Prostě jsme předbíhat musely.
Proč tak málo?
Ve středisku, kam jezdíme, je šestisedačková lanovka. A kdykoliv jsme se na ni podívaly, tak na ní jeli třeba jen tři lidé, někdy dva, občas čtyři. Ale že by někdy jela plná, že by tam bylo všech šest lidí, to bylo jen párkrát. Nechápaly jsme to — vždyť lidí ve frontě tam bylo víc než dost. Kdyby se lanovka naplňovala, fronta by se zkrátila, rychleji by to postupovalo, ale ono ne. A pak nám to došlo.
Jen spolu
Když jsme došly do fronty, tak nám to došlo. Problém nebyl v lanovce ani ve frontě, ale byl v těch lidech. Prostě klasika: každý měl potřebu jezdit jen spolu a nejlépe sami, takže se tam tvořily skupinky tří, čtyř lidí, kteří prostě vždy čekali na další volnou sedačku. Ta jezdila pořád poloprázdná, ve frontě to neubíhalo. A my už ztrácely nervy.
Jedeme
No, když jsme to viděly, tak jsme tohle odmítly akceptovat. Kdykoliv se tam začaly tvořit čekající skupinky na volnou sedačku, které chtěly jet spolu, hned jsme se před ně rychle prosmýkly, nasedly a už frčely nahoru. A oni? No, dle očekávání: nadávali nám, uráželi nás, ťukali si na čelo. Takže jsem to několikrát nevydržela, nahoře si na ně počkala a vpálila jim to.
„Víte co, ta lanovka je pro šest, máte si sednout, kde je místo. Že to bez sebe chvíli nevydržíte, je vaše věc — tak seďte doma. Jestli máte fobii z jiných lidí, seďte tam taky. Já si jedu lyžovat, sedám na lanovku na volné místo a frčím nahoru. Tak se mějte a nezdržujte,“ zakončila jsem svůj monolog a už se vezla po svahu dolů.
