Článek
Existuje spousta způsobů, jak zabavit děti. Na různých dětských dnech a zábavných akcích to organizátoři často řeší jednoduše – pronajmou skákací hrad, nafouknou ho a nechají děti, ať se tam vyřádí. Pro většinu rodičů je to ideální způsob, jak děti na chvíli zabavit. Pro nás je to ale spíš noční můra. A máme jasno – naše děti na takovou atrakci nesmí. A co je dobré, ony to chápou.
Bude tam skákací hrad
Různé interaktivní stanoviště, stezka, sportovní aktivity – dětské odpoledne mělo co nabídnout, pokud jsme jako rodiče chtěli potomky trochu zabavit. Pravda, většiny aktivit jsme se museli účastnit společně s nimi, ale to k tomu tak nějak patří.
Plakáty lákaly ještě na jednu atrakci – skákací hrad. A ten tam opravdu byl. Trochu skromnější, ale zájem o něj byl obrovský. Chvilku o něj projevily zájem i naše děti, ale my jim připomněli naše pravidlo: na takové atrakce prostě nechodíme. A nebyl s tím žádný problém. Nakonec to byli právě ostatní rodiče, kdo se našemu rozhodnutí divil mnohem víc než děti samotné.
Ne, naše dítě na skákací hrad prostě nepůjde
Potkali jsme tam spoustu známých, jejichž děti někde pobíhaly nebo zrovna skákaly na hradě. I ty naše si našly zábavu, jen na výzvy svých vrstevníků, jestli si jdou zaskákat, odpovídaly vždycky záporně. Jejich kamarádi to nechápali a nerozuměli tomu ani jejich rodiče. A tak jsme museli neustále vysvětlovat, proč jsme se tak rozhodli.
„Ne, naše dítě na skákací hrad prostě nepůjde,“ říkali jsme dokola, zatímco ostatní rodiče kroutili hlavou. Nedokázali pochopit, že pro nás je tohle velmi riziková aktivita. Kdyby tam byly dvě tři děti, přibližně stejného věku a váhy, pod dohledem, asi bychom nic nenamítali. Ale kdo někdy byl na podobné akci, ví, co se tam děje – jeden nafukovací hrad, uvnitř deset dětí od batolat po školáky, a děsivý chaos, kdy každý padá přes každého. Poslat do toho naše kluky? Ne, děkujeme.
Je to naše věc
Ať se tomu ostatní rodiče diví, jak chtějí – je to naše věc, naše rozhodnutí. Nevadí nám, když si dítě při hře udělá bouli, odření nebo třeba i něco zlomí. Ale ať se to stane při nějaké normální aktivitě. Ne v přecpaném skákacím hradě, kde je pravděpodobnost zranění obrovská.
Mnohokrát jsem byla svědkem toho, jak dítě z hradu vyšlo s krví z nosu, boulí na čele, podvrtnutým kotníkem, nebo dokonce se zlomeninou. A výsledek? Žádná pravidla ohledně počtu dětí uvnitř, žádná sebereflexe rodičů. Jako by jim to bylo jedno. Doufají, že to dobře dopadne.
A my? Dětem jsme vysvětlili, proč považujeme skákací hrady na velkých akcích za nebezpečné. A aby jim to nebylo líto, čas od času si skákací hrad pronajmeme domů na zahradu, nafoukneme ho a necháme je, ať si ve dvou skáčou, jak chtějí. S jistotou, že jim nikdo jiný neublíží – a když už se něco stane, budou si za to moct sami. A to se může stát kdykoli a kdekoli.
