Článek
Chodíte normálně do práce a nic nenasvědčuje tomu, že jsou tam s vámi nespokojení. Právě naopak. Pracujete, jak máte, jste loajální, nejsou na vás stížnosti. A myslíte si, že výpověď prostě nedostanete. A když jo, tak nějakým férovým způsobem. Proto jsem byla dost překvapená, když jsem měla ze dne na den skončit.
Jako brigádnice
Neměla jsem to jako hlavní pracovní poměr, servírku jsem dělala na dohodu. Vyhovovalo mi to, měla jsem flexibilní směny, nemusela jsem dělat 8 hodin denně. Vše jsem si přizpůsobila chodu domácnosti a potřebám rodiny. Bohužel, dohoda má i své stinné stránky. Šéf vás může vykopnout v podstatě kdykoliv. Nemáte na nic nárok a z hodiny na hodinu končíte. A přesně tohle se mi stalo.
Už nechoďte
Přišla jsem do práce jako vždy. Ale než jsem se stačila nachystat na směnu, odchytil mě provozní, ať s ním jdu do kanceláře. Asi bude chtít upravovat směny, pomyslela jsem si. Ale ono to dopadlo jinak. Oznámil mi, že už pro mě není práce, ať další den už nechodím. Dnešek se mnou ještě počítají, ale dále ne.
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet, nebo nadávat. Nic jsem neříkala, jen jsem zakroutila hlavou a vzala za dveře kanceláře. Otočila jsem se, oznámila, ať se mnou nepočítají ani dnes, práskla dveřmi a šla pryč. Úplně pryč, z celé restaurace. S tímhle místem už nechci mít absolutně nic společného.
Co teď?
Najednou jsem se ocitla bez práce, na chodníku před restaurací. A co teď? Byl to můj jediný příjem. Mám brečet, jít na pracák, mám nadávat? Ne, já to zkusím u konkurence. A vyrazila jsem asi 500 metrů k druhé, větší restauraci u nás ve městě. A co nevidím – cedulka za oknem, že hledají obsluhu. Vejdu dovnitř, tážu se provozního a jdu za ním do kanceláře.
Za chvíli vycházím, mířím do šatny a z ní už rovnou na plac. Ano, během několika desítek minut jsem o jednu práci přišla a hned sehnala novou. S nástupem ihned, s možností flexibilních směn a s o něco vyšším platem. Tak jsem to vzala rovnou, praxi mám, tak proč na něco čekat.
Potřebuji vám něco říct
Ještě v šatně jsem vzala telefon a volala původnímu šéfovi, že si skřínku vyklidím dnes večer. On, že to nespěchá. Já se začala smát na celé kolo. „Ale spěchá, pane Dvořáku, já totiž už pracuji jinde. Nevážil jste si mě, udělal jste na mě podpásovku, tak jsem šla ke konkurenci. A protože mnoho lidí chodilo k vám do hospody i kvůli mně, nebuďte překvapený, že budou chodit jinam.“
Mít dobrou servírku je dnes pro restauraci výhra. Na tahle slova si vzpomeňte, až budete hledat personál. A hlavně mi nevolejte, s někým takovým už pracovat nechci. „Pápá,“ rozloučila jsem se se smíchem na rtech. A on? Nevím, já zavěsila. A jsem zvědavá, jak mu kšeft půjde. Někdy si tam, určitě jen ze zvědavosti, skočím na oběd.
