„Ne, nebyla to chyba, zapomeň na mě,“ odmítla jsem žadonění svého expřítele

Je naprosto běžné, že lidé navazují vztahy a potom se rozcházejí, uzavírají manželství a zase se rozvádějí. Neříkám, že je to správné, ale určitě je to lepší, než být s někým celý život z donucení, jen kvůli dětem nebo ze setrvačnosti.

Když něco nefunguje, je v pořádku dát tomu pár šancí a pokusit se vztah zachránit. Ale když to ani pak nejde, nemá smysl lámat to přes koleno. Jediné řešení je rozejít se, rozvést a zapomenout na sebe. Někdy to jde snadno, jindy očividně ne.

Rozchody jsou běžnou, standardní součástí života. Nebo jste snad v tuto chvíli se svou první láskou či prvním partnerem? Většina z nás asi ne. A pokud ano, pak čest výjimkám. Během života můžete vystřídat několik partnerů – a je to v pořádku. Hledáte zkrátka někoho, s kým si budete rozumět nejen na začátku v euforii zamilovanosti, ale i později, až se naplno projeví povaha obou. A ne vždy je člověk po pár měsících či letech stejný jako dřív.

Je normální, že po rozchodu se každý vydá svou cestou. Pravda, někteří se ještě nějaký čas scházejí nebo občas skončí spolu v posteli. Ale to není můj případ. Já se nerozcházím z malicherných důvodů. Když už někomu dám sbohem, má to pádný důvod. Prostě končíme. Nadobro.

První dny nebo týdny o tom ještě přemýšlím, ale pak to definitivně uzavřu a jdu dál. Vím, že jsem se rozhodla správně, a nemám potřebu to zkoušet znovu. A už vůbec ne po roce. A přesně tohle se mi bohužel stalo.

Co si myslet, když vám napíše váš ex? Ne po pár měsících, ani po pár letech, ale po opravdu dlouhé době. Když už máte nový život, nový vztah, rodinu… a najednou vám přistane zpráva: „Ahoj, jak se máš?“ Ze slušnosti jsem odpověděla. On pokračoval nejprve běžnou konverzací, pak pozváním na kafe a nakonec dokonce žadonil, zda bychom to přece jenom nemohli zkusit znovu. Cože? Vůbec nebere v potaz, že mám rodinu, děti? Je mu to snad jedno?

„Ne, nebyla to chyba, zapomeň na mě,“ odmítla jsem jeho prosby. Už je to dávno, co jsme se rozešli. Jak ho napadlo, že po takové době přijdu já s myšlenkou, že rozchod byl omyl? Vždyť po světě běhají miliardy jiných žen a on si vzpomene zrovna na mě, aby mi řekl, že to byla chyba? Proboha…

Nenašel si nikoho lepšího? Je psychicky mimo? Nedokáže se ode mě odpoutat? Je mi to jedno. Prostě jsem ho důrazně odmítla a zablokovala. Nemám zájem, aby mi po takové době psal citově nevyrovnaný, zhrzený chlap. Aspoň jsem si po letech ověřila, že on opravdu nebyl ten pravý.

Já mám dokonalý a spokojený život. Jestli on ne, je to jeho smůla. Nejsem ta, kdo by mu s tím měl pomáhat. Jednou už šanci dostal – tu první. A to stačí. Druhou nedávám.