„Ne, rozhodně nepůjčí, teď si s ní hrajeme my,“ odsekla jsem jiné mamince

Slyšela jsem to už milionkrát: prý když jedno dítko poprosí druhé o hračku, to má jakousi „povinnost“ mu ji půjčit. Ale je to skutečně tak? Samozřejmě že není. Neděláme to my dospělí, tak proč bychom k tomu měli nutit své děti? Proč je učit, že když si někdo o něco řekne, musí to dostat?

Dětská hřiště jsou někdy o nervy. Hodiny se tam válí jedna hračka, ale jakmile si ji jedno dítě vezme, chtějí ji tři další. Co v takovém případě dělat? Já svým dětem říkám, že si hračku měly vzít dříve – teď musí počkat, až si s ní jiné dítě dohraje. A potom si ji mohou vzít.

S tímhle přístupem jsem ale dost osamocená. Většina ostatních maminek a tatínků razí heslo, že stačí přijít, říct si a hrající si dítko danou hračku odevzdá. Prý stačí jenom přijít a hezky poprosit, říct ono kouzelné slovíčko. A je to. Opravdu? U podobně smýšlejících rodičů ano, ale u nás tedy v žádném případě.

Sedíme na písku, děláme bábovičky. Nabíráme lopatkou písek, sypeme ho do kyblíčku. A najednou přijde maminka s capartem a říká mu tu známou větu: ať si o hračku řekne, ať si poprosí a hned ji dostane. Ale to tak nebude – já to zarazím hned v začátku.

Ještě než dítko stihne něco říct, otočím se k mamince se slovy: „Ne, rozhodně nepůjčí, teď si s ní hrajeme my.“ A oheň je na střeše. Zakroutí hlavou, hodí opovržlivý pohled a s jakýmsi mumláním táhne své dítko pryč, přičemž se mu snaží nabídnout jiné hračky.

Pochopila bych situaci, kdy lopatka a kyblíček leží netknutě na písku, někdo si je vezme a můj syn se obojího začne dožadovat. V takovém případě rozhodně není v právu. Hračka byla nevyužitá, kdokoliv si ji mohl vzít.

Ale proboha, když zrovna nabíráme písek a děláme bábovičky, máme všeho nechat a obě hračky předat jinému dítěti jen proto, že hezky poprosilo? Jakou to má logiku? Máme si přestat hrát jen proto, že naši hračku chce někdo jiný? Ne. Prosba není žádné zaklínadlo ani kouzlo, kterému musí každý vyhovět. Je to sice základ slušného chování, ale není to automatická vstupenka k tomu, co právě chceme.

Proč děti učit něco, co je od reálného života na míle daleko? Nebo snad má někdo z nás pocit, že stačí za někým přijít, hezky ho poprosit a on nám vždy vyhoví? Jasně že ne. Půjčí nám někdo auto, když ho zrovna potřebuje? Půjčí nám někdo peníze, když si je šetří na vlastní výdaj? Podělí se s námi o sportovní náčiní, které právě používá? Těžko. Tak proč by dítě mělo někomu dávat hračku, se kterou si zrovna hraje?

Až ji nebude chtít, prosím – ale dokud ji aktivně využívá, je jen a pouze jeho. Ano, můžete se přijít zeptat, můžete hezky poprosit, ale my vám ji dáme, až ji sami nebudeme chtít. Smiřte se s tím! Tohle je fér, ne si něco vynucovat pouhou prosbou.