Článek
Pokud se někdo potřebuje rychle najíst, měl by zvážit, kam za jídlem půjde a kde si ho koupí. Dnes by lidé chtěli všechno hned a nenapadne je, že příprava jejich jídla prostě nějaký čas zabere – že to nejde okamžitě. A hlavně: restaurace není žádný fast‑food, kde má člověk do minuty jídlo na stole, za pár minut v sobě a potom může zase odejít. Restaurace je o klidu, pohodě a stolování na úrovni.
Stihnete to za pět minut?
Že hosté chtějí mít své jídlo na stole co nejdřív, že mě po deseti až patnácti minutách upomínají, jestli jsem na ně nezapomněla, že si stěžují, že vedlejší stůl přišel po nich a už má jídlo – na to jsem si zvykla. Ale nikdy si nezvyknu na spěchálky, kteří se ani neusadí, hned mi letí naproti a dožadují se, aby jim jídlo bylo doneseno hned. A tím „hned“ myslí limit maximálně pět minut.
Stejné to bylo teď. Muž vrazil k nám do restaurace, ale místo ke stolu zamířil rovnou k výčepu, kde jsem právě čepovala tři piva. Celý udýchaný na mě vychrlil, zda jsme schopni dát mu rychle najíst – a tím rychle myslel, že by potřeboval mít jídlo už za pět minut na stole, protože má hlad a zároveň mu jede autobus, který potřebuje stihnout.
Ne, rychleji to neumíme, to musíte někam ke stánku
Řekla jsem mu, že si nejsem jistá: záleží na tom, co si objedná, a na vytíženosti kuchyně. V případě hotovky může stoprocentně počítat s tím, že do deseti minut ji dostane, ale zavazovat se k pěti minutám jsem nechtěla – ještě ani neseděl, neměl vybráno. To jsem riskovat nemohla.
Pořád tlačil na pilu, sliboval pěkné dýško, ale čas ho skutečně tlačil.
„Ne, rychleji to neumíme, to musíte někam ke stánku,“ odpálkovala jsem hosta a trvala na tom, že reálný limit je u hotovky deset minut. I kdyby to kuchyně možná stihla rychleji, chtěla jsem rezervu – co kdyby. Já pak nebudu poslouchat, že jsem něco slíbila a nesplnila, že se nestihl najíst nebo mu nejel vlak.
Nechceme zdržovat, ale…
Jíst v restauraci má být i o kultuře stolování. Pokud má někdo jen pět minut na první sousto, nevím, jestli je restaurace to pravé místo. Měl by si koupit pár housek nebo si dát klobásu u stánku.
Samozřejmě nechceme nikoho zdržovat, ale máme i ostatní hosty a kuchyně má omezenou kapacitu; nejde věnovat se jen jednomu hostovi, protože spěchá. V případě poledního menu, když si někdo objedná už hotové jídlo, zvládneme vše nachystat tak rychle, aby se vešel do půlhodiny od zaměstnavatele. Ale garantovat pět minut? To je šibeniční termín, který odmítám. Nakonec by se křičelo na mě – a to nechci. „Náš zákazník, náš pán“ má totiž také své meze.
